Ačkoliv se to na první pohled nemusí zdát, společnost se zabývá otázkou eutanazie a asistované sebevraždy již po několik staletí. [1] První zmínky o dobrovolném ukončení života můžeme najít již ve spisech křesťanského filosofa Tomáše Mora, který působil zejména v 16. století. [2] Intenzivně se tato otázka začala řešit na konci 20. století. Demonstrativním příkladem může být kanadský případ Rodriguez v. British Columbia [3] z roku 1993. Tento případ se týkal ústavnosti zákona zakazujícího asistovanou sebevraždu. Sue Rodriguez byla žena trpící smrtelnou nemocí a žádala o právo na asistovanou sebevraždu. V roce 1993 rozhodl kanadský Nejvyšší soud v poměrně těsném výsledku (5:4), že zákaz asistované sebevraždy je v souladu s kanadskou ústavou. Soud uznal, že takový zákaz chrání život, což je hodnota zdůrazněná v kanadské ústavě, a odmítl tvrzení, že omezuje individuální svobodu.
Tento precedent však v roce 2015 nahradilo rozhodnutí Carter v. Canada. [4] Kanadský Nejvyšší soud judikoval, že některá ustanovení trestního zákona, jež bránila asistované sebevraždě, jsou v rozporu s kanadskou ústavou. Důsledkem judikátu Carter v. Canada byla bezprostředně následující reakce kanadského zákonodárství. V červnu 2016 byl přijat nový zákon, který umožnil osobám, které splňují určité podmínky, zažádat o pomoc při ukončení svého života od lékaře. Tato legislativa byla koncipována tak, aby umožnila asistovanou sebevraždu, ale zároveň zajišťovala specifická opatření a podmínky pro její provádění.
Vůbec první legalizace eutanázie proběhla v Nizozemsku v roce 2002. [5] Tato legislativa umožnila lékařům provádět eutanazii nebo asistovanou sebevraždu za předpokladu, že jsou splněny určité podmínky. Před přijetím tohoto zákona byla eutanazie v Nizozemsku praktikována na základě soudních rozhodnutí.
S problematikou eutanazie a asistované sebevraždy se pojí několik právně-filosofických otázek. Za prvé, je vůbec v pořádku povolit lidem, aby si dobrovolně vzali svůj život? A pokud ano, je zapotřebí nějaké další regulace? Eventuálně jaké? Pokud bychom navázali na vývoj v Kanadě, můžeme se zaměřit na nedávnou kontroverzi spojenou s touto problematikou. Kanadská legislativa v současné chvíli umožňuje eutanázii pro osoby se smrtelnou či nevyléčitelnou chorobou. V březnu 2024 však díky novelizaci kanadského trestního zákoníku dojde k rozšíření kritérií, která umožní eutanázii i osobám, jejichž jediným zdravotním problémem je duševní onemocnění. Příznivci eutanazie a asistované sebevraždy argumentují zejména osobní autonomií jednotlivce. Odpůrci naopak tvrdí, že tempo plánovaných změn rámcového systému asistované smrti v Kanadě přináší dodatečná rizika. Obávají se například toho, že si lidé zvolí eutanazii, protože nemohou získat přístup k sociálním službám. [6]
Tyto a jiné obdobné situace nás nutí přemýšlet nad tím, zda eutanazie připadá v úvahu jakožto legitimní právní institut či nikoliv. Tato diskuse se však neodehrává pouze na půdě vědeckého a právního světa; vstupuje také do sféry náboženství, kde se staletí budované církevní hodnoty střetávají s moderním pojetím lidských práv. Zřejmě by bylo vhodné zdůraznit, že všechna velká světová náboženství mají již po staletí tendenci stavět se proti eutanazii či asistované sebevraždě. [7] Tento příspěvek se však bude věnovat pouze stanoviskům křesťanské (konkrétně římskokatolické) církve, vzhledem k její relevanci v našem kulturním zázemí.
Obhajoba eutanazie dle jejích stoupenců
Jedním z hlavních argumentů pro eutanazii je, že každý jedinec má právo rozhodovat o vlastním životě a smrti. Eutanazie je vnímána jako projev lidské autonomie a důstojnosti, umožňující jednotlivcům rozhodnout se, jakým způsobem a kdy ukončí svůj život. Tímto argumentuje například i známý právní filosof a učenec Ronald Dworkin, který dále uvádí, že kompetentní dospělý jedinec by měl mít právo na rozhodování i o své vlastní smrti, ovšem za předpokladu, že jsou vytvořena vhodná opatření k zabránění zneužití. [8]
Zastánci eutanázie dále tvrdí, že poskytnutí možnosti ukončení života může být milosrdné gesto v případě nesnesitelného fyzického nebo duševního utrpení, které nemocného postihuje. Tuto argumentaci použil již zmiňovaný Tomáš More ve svém spise Utopie. [9]
Tato tvrzení bychom mohli uvést do praxe na demonstrativním příkladu v situaci, kdy smrtelně nemocný a nevyléčitelný člověk by za standardních podmínek byl hospitalizován a pouze by zoufale čekal „připoutaný“ k nemocničnímu lůžku, než přijde onen osudný moment, a jeho utrpení skončí. Namísto toho by si dotyčný mohl stanovit vlastní podmínky své smrti, třeba v obklopení svých blízkých pod střechou domova či na jiném, duši harmonizujícím místě, kde se daná osoba cítí komfortně.
Dalším argumentem, který se často objevuje v rétorice obhájců eutanázie, jsou ekonomické náklady spojené s paliativní péčí. Například odbornice na problematiku umírání, Helena Haškovcová, zdůrazňuje, že eutanázie může snížit náklady na péči o pacienty v terminálním stadiu. A to jak pro rodiny, tak pro zdravotnický systém, který nemusí financovat dlouhodobou péči ve stadiu, kdy uzdravení není reálné. [10]
Stanoviska katolické církve k eutanazii
Katolická církev se dlouhodobě vymezuje proti eutanázii a aktivně bojuje proti její legalizaci. Její postoj je zakotven v náboženských a morálních hodnotách, a to zejména v důrazu na posvátnost lidského života a neporušitelnost Božího daru života. [11] Katolická církev věří, že život je posvátný dar od Boha a člověk nemá právo ukončit život, který mu byl dán Bohem. [12]
Církev dále zdůrazňuje důležitost trpělivosti a posledního milosrdenství v konfrontaci s utrpením. Věří, že utrpení může mít smysl. Připodobňuje jej k jakési spoluúčasti na utrpení samotného Ježíše Krista. V neposlední řadě podporuje péči o ty, kteří trpí, včetně péče o lidi v terminálním stádiu nemoci. Církev aktivně navrhuje své vlastní alternativy k eutanazii, jako je hospicová péče a paliativní medicína s důrazem na pohodlí a důstojnost nemocných. [13]
Někteří představitelé katolické církve také varují před rizikem zneužití eutanazie, obzvláště v souvislosti s tlakem na nemocné osoby ze strany rodiny nebo zdravotnických pracovníků. Lékař a teolog Jaromír Matějek tvrdí, že by legalizace eutanázie mohla vytvářet nebezpečný precedens ve společnosti [14] (argument tzv. „kluzkého svahu“ [15] ).
Neméně důležitým argumentem katolíků je riziko omylu v úsudku trpícího jedince. Vatikánská Posvátná kongregace pro nauku víry ve svém Prohlášení o eutanázii mimojiné upozorňuje na následující: „Může se stát, že z důvodu dlouhotrvající a stěží snesitelné bolesti, z hluboce osobních nebo jiných důvodů, mohou být lidé vedeni k přesvědčení, že mohou oprávněně požádat o smrt nebo ji získat pro druhé. I když v těchto případech může být vina jednotlivce snížena nebo zcela chybí, přesto omyl v úsudku, do kterého svědomí upadá, možná v dobré víře, nemění povahu tohoto aktu zabíjení, který bude vždy sám o sobě něčím, co by mělo být odmítáno. Prosby těžce nemocných lidí, kteří někdy žádají o smrt, nelze chápat tak, že implikují skutečnou touhu po eutanazii; ve skutečnosti jde téměř vždy o útrpnou prosbu o pomoc a lásku. To, co nemocný potřebuje kromě lékařské péče, je láska, kterou nemocný může a má být obklopen všemi svými blízkými, rodiči a dětmi, lékaři a zdravotními sestrami.“ [16] Reakcí na tento argument je patrně tato obava reflektována v řadě legislativ států, kde je eutanazie či asistovaná sebevražda umožněna. Dobrovolné ukončení života je totiž často podmíněno terminálním stadiem nevyléčitelné nemoci, vyjádřením lékaře apod. (např. Oregon – USA, Nový Zéland a další [17]).
Zvláštní specifikum - zastánci eutanazie z řad katolické církve
Existují i výjimky, kdy osoby spojované s katolickou církví veřejně obhajují koncept eutanázie. Konkrétním příkladem může být třeba již zmiňovaný sv. Tomáš More, který byl r. 1935 svatořečen a je dodnes považován za patrona politiků a právníků. Ten ve svém díle Utopie pravil: „Jde‑li však o nemoc nejenom nevyléčitelnou, ale i takovou, která chorého ustavičně mučí a týrá, tu ho kněží a úředníci vybízejí, když již vlastně přežívá svou smrt, bez schopnosti k životním úkonům, jiným jsa na obtíž a sobě samému břemenem, aby se rozhodl déle neživit morovou nákazu a neváhal zemřít, poněvadž mu je život jenom mučivou útrapou; naopak, aby se tohoto trpkého života, jakožto žaláře a mučidla, s dobrou nadějí buď sám zbavil, anebo se ho dal od jiných se svým souhlasem zbavit; protože smrtí vyvázne nikoli z výhod, nýbrž z trestu, bude prý jednat rozumně, protože však přitom poslechne rad kněží, to jest tlumočníků božích, bude nadto jednat též zbožně a svatě.“ [18] Je však nutno podotknout, že v době, kdy sv. Tomáš More tento text sepisoval, neexistovala analgetika a už vůbec ne dnešní sofistikovaná podoba paliativní medicíny. Z toho plyne, že autor nemohl tyto okolnosti při své argumentaci vzít v úvahu.
Celkově lze konstatovat, že eutanazie zůstává komplexním tématem, ve kterém se prolínají náboženské, etické a právní roviny. Problematika dobrovolného ukončení života prošla složitým vývojem a některé státy se postupem času rozhodly, že tuto možnost svým obyvatelům zpřístupní. Otázkou však zůstává, zda je tento fenomén v souladu s etickými hodnotami a společenským řádem. Na jedné straně máme argumenty autonomie jednotlivce a práva na důstojný život (včetně důstojné smrti). Na straně druhé stojí argument posvátnosti lidského života, důraz na paliativní péči a rizika spojená s legalizací eutanazie a asistované sebevraždy. Patrně by se mohla nabízet i alternativa, kdy dojde ke kompromisu mezi oběma názorovými spektry – například legalizace za daných, přísných podmínek (viz výše – Oregon, Nový Zéland).
Ačkoliv se stanoviska katolické církve mohou jevit jako dogmatická či arbitrární, lze objektivně shledat, že křesťanství po dlouho dobu utvářelo (či možná stále utváří) řadu vžitých etických hodnot, které dnes euroatlantická kultura vyznává, což se také jistým způsobem projevuje v právních řádech jednotlivých států západní kultury. Výše citovaný Ronald Dworkin ve svém díle Life’s Dominion konstatuje, že eutanazie (a mj. i potraty) jsou otázkami náboženskými. Lze se tedy domnívat, že právě náboženské hodnoty mohou být důvodem, proč eutanazie (či alespoň asistovaná sebevražda) ještě není ve většině států světa povolena.
Doporučená citace: Mědílek, Čeněk, Semerád, Miroslav, Tenkach, Vadym, Etický střet náboženských hodnot a autonomie jednotlivce, CHR - Studentský blog, 3/12/2023, https://www.chrprfcuni.com/post/etický-střet-náboženských-hodnot-a-autonomie-jednotlivce
[1] Rozdíl mezi eutanazií a asistovanou sebevraždou spočívá pouze v tom, že při eutanazii je akt usmrcení vykonáván napomáhajícím jednotlivcem (např. lékařem), kdežto u asistované sebevraždy vykonává akt usmrcení sám jednotlivec (lékař může např. připravit / předepsat smrtící látku). Doplňující informace na: https://is.muni.cz/do/rect/el/estud/lf/ps19/paliativni_pece/web/pages/08_10_asistovana_smrt.html
Comments