Problematika euthanasie je bezpochyby jedním z aktuálních kontroverzních témat, nejen v české společnosti. Při zvažování její legalizace je zapotřebí brát v potaz právní, lékařské, etické i mnohé další aspekty. Je nezbytné se zamyslet nejen nad tím, zda by se mělo přistoupit na legalizaci euthanasie z morálního principu, ale také i nad tím, jakým způsobem bychom ji zakotvili v našem právní řádu. Bez efektivního a správně nastaveného systému by i dobrá myšlenka mohla napáchat více škody než užitku. V této úvaze bych ráda rozvedla tuto problematiku především z pohledu lidské etiky a morální filosofie. Nejdříve ale považuji za vhodné definovat pojem euthanasie a její základní formy podle odborné literatury, aby bylo při psaní úvahy jejich použití jednoznačné.
Vymezení pojmu euthanasie
Termín „euthanasie“ je složením dvou slov z řeckého jazyka – eu a thanatos. Předpona eu nese význam „dobrá“ a podstatné jméno thanos „smrt“. Doslovný překlad by tedy byl „dobrá smrt“. V přeneseném významu ale lze hovořit také o smrti bezbolestné, nenásilné, snadné či dokonce šťastné. Původní řecký výraz odkazoval v širším slova smyslu na libovolné usmrcení osoby či ponechání někoho zemřít, pokud byla splněna podmínka, že člověk tak činil v zájmu a ze starosti o danou osobu. Dnes chápeme euthanasii převážně jako jednání lékaře, které vede k ukončení života pacienta za předpokladu, že se tak děje v jeho prospěch. Právě zde narážíme na jednu ze základních překážek v cestě legalizace euthanasie – jak poznáme, že se nacházíme v situaci, kdy jde skutečně o pacientův prospěch? [1]
Euthanasie z hlediska etiky a morální filosofie
Problematika euthanasie je otázka jednak právní, ale především etická. Jedna se druhou jsou úzce provázané, neboť právo by mělo odrážet požadavky, které vychází z představy společnosti o tom, jaké chování je či není považováno za etické. Každá společnost má svůj vlastní etický kodex nastavený jinak. Já svou úvahou budu mířit výhradně k té současné české.
Lidská etika se sice vyvíjí, spolu s civilizací, ve které působí, její elementární hodnoty však můžeme považovat za časově rezistentní. Za dynamický prvek naopak pokládám jejich rozdílnou interpretaci a také odlišnou váhu, kterou jim v různých dobách přikládáme. Svou teorii bych ráda ilustrovala na příkladu hodnoty lidského života. Bezpochyby nás v jisté míře provází odjakživa. Nejdříve od ní lidé odvozovali pouze právo na ochranu holého života, postupem času se však interpretací tato hodnota modifikovala. Dnes ji vnímáme v širším slova smyslu také coby právo na ochranu důstojného svobodného života se vším, co člověk má a kým je. Ani v moderní době nebyla hodnotě života přikládána stejná váha. [2] K jejímu přehodnocení dochází pokaždé, když nás k tomu okolnosti nepřímo vyzývají. Tím mám namysli ku příkladu světové války, nebo do jisté míry i svět postižený pandemií covid-19.
Dříve, než začneme uvažovat o tom, jak bychom mohli euthanasii legalizovat, je potřeba abychom dospěli k závěru, zda vůbec můžeme považovat za správné ji praktikovat, bez ohledu na prostředky, kterými bychom toho docílili. Na první pohled bychom mohli říci, že za „správné“ můžeme označit takové jednání, které je v souladu s naším osobním přesvědčením a naším morálním kompasem. Ten ale u každého člověka ukazuje trochu odlišným směrem. Považuji tedy za nutné rozpracovat problematiku morální filosofie hlouběji a neomezit se pouze na své vlastní svědomí.
David Hume publikoval ve svém díle Enquiry concerning the Principles of Morals výsledek svého empirického zkoumání o obecném lidském posuzování morálnosti. Podle něj je hlavním kritériem to, zda se jedná o přátelský postoj ke společnosti a lidem v našem okolí. Pokud člověk jedná ve prospěch druhého a snaží se přispět k jeho štěstí, pak je morálně oceněn a chválen. Morální schvalování se tedy odvíjí od toho, jestli dané postoje a činy společnost pozoruje ráda a se zalíbením – a to je zpravidla takové chování, které můžeme označit za altruistické a sociálně motivované; tedy za takové, které sleduje především prospěch a užitek druhých i celé společnosti. [3]
Vybrala jsem si pohled D. Humea, protože je mi blízký; a to i přes to, že své myšlenky formuloval už v 18. století. Za uplynulých necelých tři sta let se nepochybně společnost signifikantně posunula, avšak uvažování o morálnosti, podle mého názoru, stojí stále na podobných, ne-li stejných, principech.
Vytyčení primární problematiky
Položme si základní otázky morální filosofie, které nás při řešení otázky legalizace euthanasie z etického pohledu budou nejvíce zajímat. Pokud má člověk právo na život, je s ním spojeno i právo na to jej ukončit? Nebo by naopak jakési právo na smrt popíralo právo na život? Může si každý člověk definovat sám pro sebe, co pro něj znamená důstojný život? Je morálně v pořádku ukončit vlastní život i s vědomím toho, že má smrt negativně ovlivní životy mých blízkých? Nebo je naopak správné svému okolí pomoci se vymanit z neustálé starosti a péče o nemocného člověka právě euthanasií? A nebude euthanasie zbraní do rukou rodiny starého člověka, toužících po majetku? Bylo by morální nastavit ve společnosti systém, který by pomáhal s posledními chvílemi života mnoha lidí i přesto, že by malé procento z nich bylo usmrcováno například kvůli manipulaci a dědictví-chtivosti rodiny? A skutečně by to napomohlo stárnoucím lidem, nebo by sami sebe začali vidět jako překážku a vnímali by možnost euthanasie spíše jako tlak společnosti na ukončení jejich, už ne déle chtěného, života? Na všechny výše zmíněné otázky se pokusím najít co nejvíce uspokojivé odpovědi. Z nich vyplynou požadavky na to, jakou právní úpravu bude nutno při případné legalizaci euthanasie přijmout. Nastíním tedy cíle, které by se měly odrazit v legislativě (pokud by měla být euthanasie legalizována), a tím tento zákonný předpis legitimizovat.
Právo na smrt
Právo na život je jedním ze základních lidských práv, které najdeme upravené v českém ústavním pořádku v Listině základních práv a svobod v čl. 8. Skrývá se ale pod právem na život také zacházení s ním dle vlastní vůle včetně jeho ukončení? Z etického pohledu máme do jisté míry zodpovědnost za své okolí, a to především k tomu, jak jej ovlivňujeme my samotní. Pokud jsou na mně závislí například vlastní děti či jiní členové rodiny, považuje se povětšinou za morálně správné překonat veškeré obtíže a nevzdávat se. Dle mého názoru, takové případy ale naštěstí s největší pravděpodobností nebudou příliš časté, neboť euthanasie bude východiskem především pro starší a nemocné, na kterých jejich okolí nebude z materiálního hlediska závislé.
I tito postarší nemocní lidí ale povětšinou budou něčími vzory, partnery, rodiči a prarodiči. Pokud ale bude objektivně snadno zhodnotitelné, že se dotyčný už v životě jen trápí a že není nijak pravděpodobné zlepšení situace, je, podle mého názoru, euthanasie legitimním východiskem. Na jednu stranu by sice i umírající měl dbát na to, koho a co za sebou ponechává; na druhou bychom ale i my měli být schopni a ochotni přijmout, že i když to pro nás bude bolestivé, jemu to přinese úlevu.
Tyto myšlenky bych ráda shrnula v jedné stěžejní. Myslím si, že pomyslné právo na smrt nepopírá právo na život, ale je jeho součástí. Máme právo na to, rozhodnout zdali, chceme dále žít, či náš život ukončit. Je třeba ale při našem rozhodování brát v potaz, do jaké situace tím naše bližní postavíme. Na oplátku můžeme vyžadovat porozumění a respekt k našemu rozhodnutí, i když si nebude shodovat s tím, jaké má naše okolí.
Důstojný život
Okolnosti u každého zvažovaného případu jsou natolik podstatné a odlišné, že pokládám až za nemožné vymezit okruh situací, kdy dobrovolné ukončení života bude přípustné, a kdy nikoliv. Je třeba k euthanasii vždy přistupovat ad hoc. Obecně ale považuji za nutné rozlišit, jestli se nemocný nachází v pozici, kdy se cítí, jako že žije důstojný život. Pod pojmem „důstojný“ si však každý může vybavit opět něco jiného.
V běžném životě starších lidí si ale myslím, že problematiku důstojnosti řeší především u každodenních úkonů, které již nedokáží bez cizí pomoci zvládnout. Rozdělila bych tyto problémy do dvou stupňů. V jedné rovině jde o to, že se starší člověk cítí být neschopný se o sebe postarat a má pocit, že když mu někdo pomáhá, je pro něj přítěží a otravuje ho to. Nepříjemný pocit nesamostatnosti je nesmírně těžké přijmout.
Ve druhé rovině se, podle mého mínění, nemocní lidé musí potýkat s ještě náročnějším pocitem, a tím je ztráta intimity. Často si nedokáží sami dojít na toaletu, nebo ani nedokáží kontrolovat, kdy by to bylo potřeba. Neumí se sami umýt, či se jinak postarat o vlastní fyzickou hygienu. Potřebují, aby někdo cizí zasáhl do jejich intimní zóny, protože bez jejich pomoci by se nedokázali postarat o své tělo. Toto už je v očích mnoha lidí za hranou důstojného života, a já osobně si také upřímně nedokáži představit, že bych potřebovala, aby o mě někdo pečoval tímto způsobem. Někteří lidé, především ti s fyzickým handicapem, se tuto pomoc ale museli naučit přijímat, a to často již od svého narození.
Smrt jako řešení
Domnívám se, že k dobrovolnému ukončení života se člověk uchyluje v situaci, ze které nevidí jiné východisko než vlastní smrt. Jde tedy o poslední z možných nástrojů, jak se zachovat v případě, když si nevíme rady. Musí jít o natolik dlouhotrvající, nevyhnutelný a bolestivý problém, že by člověk raději necítil nic, nežli setrval v dané situaci. S pocitem, že není úniku přichází frustrace, která nás přivádí, k již zmíněnému, poslednímu možnému východisku – smrti.
Jedním z problémů, který by mohl po legalizaci euthanasie nastat, je jeho lehkomyslné použití. Zpřístupněním euthanasie nedáme lidem do rukou pouze dar ulehčující situaci, ale také zbraň, kterou si mohou nevratně fatálně ublížit. Jedním z požadavků na zákon umožňující euthanasii proto nezpochybnitelně musí být dostatečná preventivní opatření. Mezi ně musí patřit nějaký systém, který by uměl správně vyhodnotit množinu lidí, u kterých může být euthanasie provedena. Toho se dá dosáhnout například nutností opakované žádosti a potvrzení lékaře o stavu pacienta.
Považuji za velmi důležitý nejen samotný obsah právní úpravy, ale i to, jakým způsobem bude veřejnosti předkládána. Musí působit na pacienty, kterých by se potenciálně mohla týkat tak, že je to pro ně nabídka; možnost, kterou mohou a nemusí využít. V žádném případě z ní nesmí mít starší lidé dojem, že je na ně vyvíjen tlak, že se jich společnost snaží zbavit. Dalším požadavkem na legislativu by tedy byl důraz na formu a politickou rétoriku.
Vnější tlak či svobodná vůle
Vzhledem k nevelkým fyzickým i psychickým silám, které bude pravděpodobně umírající mít, nelze vyloučit, že se nebude rozhodovat pouze sám podle sebe. Naopak, můžeme s vysokou pravděpodobností konstatovat, že na jeho rozhodnutí bude mít, ve většině případů, velký vliv přání rodiny a přátel. To samo o sobě nepovažuji za špatné; znát názory našich blízkých nám ostatně často pomáhá si ujasnit, jak by bylo správné se rozhodnout. Zde ovšem platí stejné pravidlo, které rozlišuje vraždu od euthanasie – musíme jednat s ohledem a v zájmu o umírajícího. Motivů, proč by někdo chtěl zkrátit život jinému ze svého okruhu blízkých je mnoho. Samozřejmě může jít o dobré úmysly, kvůli kterým je možnost legalizace euthanasie vůbec na stole. V opačném případě, nejčastěji kvůli dychtivosti po dědictví, bychom ale byli svědky manipulace a smrti nevinného člověka za účelem obohacení se. Z principu si nemyslím, že by bylo správné, umožnit jednání, o kterým dopředu víme, že by mohlo být lehko zneužíváno. Z pragmatického úhlu pohledu se ale na problematiku můžeme dívat opačně. Pokud by měla euthanasie pomáhat s bolestivými posledními chvílemi života tolika lidem, stojí za to, i přes fakt, že by občas mohlo dojít k případu, kdy by nešlo čistě o pacientovu vůli.
Také se zde nabízí otázka, jestli jen nevolíme cestu menšího a zla a případně, která z nich by to byla – neposkytnutí „vysvobození“ ve formě euthanasie nikomu, a nebo ji zpřístupnit všem, i když vždy nepůjde jen o správné úmysly? Jinými slovy: je skutečně horší nechat několik lidí trpět, i když už si přejí konec, spíše než všem poskytnout úlevu, které se domáhají i přesto, že mezi nimi může být pár takových, kteří svou volbu neučinili dobrovolně? Řekla bych, že z pohledu dnešní etiky by ve společnosti neobstál systém, který zaviní nespravedlivou smrt i kdyby jen jedinému člověku. Tento pohled ovšem nemusí být tak nadčasový, jak by se mohl na první pohled zdát. Do velké míry to je zapříčiněno tím, že dnes není euthanasie používaným prostředkem. Kdybychom ale přišli s touto etickou otázkou do společnosti, kde je legálně a běžně praktikována, mohla by být odpověď opačná. Vzhledem k okolnostem a zvyklostem se tedy mohou názory dramaticky lišit.
Dalším z požadavků na správné nastavení systému, který by umožňoval euthanasii, by tedy byla jakási pojistka, která by zajišťovala, aby pacientova žádost byla skutečným projevem jeho svobodné vůle. Obávám se ale, že tomuto požadavku nebude sebelépe sepsaná legislativa schopna dostát, toho musí být schopni lidé. Sociální a hodnotová rekonstrukce společnosti však zůstává spíše utopickou myšlenkou.
První možnost, která se nabízí, je prohlášení současné společnosti za takovou, ve které není možné euthanasii legalizovat z obav o výše zmíněné důvody. Toto rozhodnutí bych pokládala za naprosto legitimní. I tak se ale můžeme pokusit být optimisty a říci, že i když nebude právní úprava sto pokrýt veškeré možné případy manipulace a vnějšího tlaku, stojí za to se alespoň pokusit sepsat návrh zákona, který by takové chování omezil v co největší míře.
Toto pokládám za jednu z nejkontroverznějších otázek a upřímně na ni ani sama nemám vyhraněný názor. Kvůli pacientově často nevelkým fyzickým i psychickým silám bude pravděpodobně poměrně snadno manipulovatelný. Je také možné, že na těžce nemocného člověka bude rodina vyvíjet tlak přesně opačným směrem. Přání, například vnoučat, může být silnou motivací se k euthanasii neuchýlit. Zde je ale tenká hranice mezi zmíněnou motivací a nejednáním podle své vůle, ale vůle druhých osob.
Doporučená citace: Macanová, Berenika, Euthanasie a její legalizace, CHR - Studentský blog, 5/11/2023, https://www.chrprfcuni.com/post/euthanasie-a-její-legalizace
[1] ČERNÝ, D., DOLEŽAL, A., HŘÍBEK, T., PAFKO, P., SLÁMA, O., ŠEVČÍK, P. Eutanazie – ano, či ne? Aktuální medicínské, filosofické a právní perspektivy. Praha: Středisko společných činností AV ČR, 2015. ISBN neuvedeno.
[2] POLLARD, B. Eutanazie – ano či ne?. 1. vydání, Praha: Dita, 1996. ISBN 80-85926-07-5.
[3] ANZENBACHER, A. Úvod do etiky. Přeložil Karel ŠPRUNK. Praha: Academia, 2001, c1994. ISBN 80-200-0917-5.
Comments