top of page

Klíčové události v počátcích formování a vývoje samostatného československého státu z ústavního a politickoprávního hlediska

Počátky a vývoj samostatného československého státu bezpochyby patří mezi nejvýznamnější okamžiky naší historie. Jde o téma, které je zajímavé v mnoha rovinách – právní, politické, sociální, kulturní a mnoha dalších. Formování prvních institucí samostatného Československa patří, podle mého názoru, ke stěžejním událostem pro pochopení historických základů českého (a československého) práva. Zastávám názor, že i když už jsme se posunuli vpřed o více než sto let, jak ve společenskovědním chápání, tak i v politickém, právním a ústavním, máme stále co zlepšovat. Myslím si, že by bylo správné se na jedné straně poučit z chyb, které jsme v minulosti napáchali, stejně tak jako zkoumat právní historii za účelem načerpání inspirace pro to, jakým směrem posouvat náš dnešní právní systém kupředu. Z této mé úvahy tedy plyne jednoznačná potřeba vrátit se k samým kořenům československého práva. Obrazně řečeno – vrátit se do noci z 27. na 28. října 1918 do domácnosti Aloise Rašína a dívat se mu přes rameno při sepisování našeho, vůbec prvního, zákona.

Historicko-společenský kontext vzniku samostatného státu

Samostatný československý stát byl vyhlášen dne 28. října 1918. Stalo se tak prohlášením Národního výboru československého okamžikem, kdy odsouhlasil zákon potvrzující vznik Československa. Ocitli jsme se tak v období, které si žádalo vybudování politických, správních, ústavních a dalších nezbytných základů patřičných pro nově vznikající stát. Vytvoření vlastních ústavních orgánů a dokumentů bylo zapotřebí z řady důvodů.

Prvním z nich byla potřeba dokončení skutečného oddělení se od Rakousko-Uherska v rovině mezinárodního vyjednávání. Druhým důvodem byla nutnost zakotvení demokratického charakteru státu spolu s jeho republikánskou formou. Další ze stěžejních potřeb se týkala národnostní problematiky ve státě, a to konkrétně zdali vůbec a po případě jakým způsobem budou spojeny české země se Slovenskem. Vedle Slováků se řešila i otázka postavení všech ostatních národností na tomto území, které bylo ostatně samo o sobě  také potřeba nově vymezit.

Národní výbor československý se po vyhlášení samostatnosti nacházel ve velmi silné pozici. Vznikl již o dva roky dříve, v roce 1916, a to za účelem reprezentace domácí politiky. Právě jemu se po 28. říjnu podřizovaly veškeré správní orgány, díky čemuž měl v rukou mimo jiné legislativní i nejvyšší exekutivní moc. Vnitrostátní politika byla tedy realizovány především prostřednictvím Národního výboru. Tento orgán tak sehrál klíčovou roli při řešení většiny politických a právních otázek okolo vzniku samostatného československého státu. [1]

Počátky ústavního vývoje a prozatímní ústava

Po vzniku nového státu začalo docházet k přijímání řady úprav ústavních poměrů. Autorem prvního zákona samostatného Československa byl Alois Rašín, jeden z tzv. mužů 28. října. Obsahem tohoto zákona bylo vyhlášení vzniku samostatného státu a také ustanovení, že o jeho následné formě rozhodne Národní shromáždění. Jako prevence vůči potenciálnímu chaosu mělo sloužit prohlášení, že dosavadní rakouské a uherské zákony i nadále přetrvávají v platnosti. [2] 

Tento první zákon byl vyhlášen pod číslem 11 ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého, a to 6. listopadu. O pár dní později, 13. listopadu, byla přijata prozatímní ústava. K jejímu přijetí došlo zákonem č. 37/1918 Sb., který byl vydán také Národním výborem, konkrétně pak na návrh předložený Alfrédem Meissnerem. Prozatímní ústava konstituovala Národní shromáždění, které díky tomu mohlo vzniknout již následujícího dne. To ovšem nevzešlo z voleb, ale dle tzv. Švehlova klíče. Národní shromáždění bylo plodem revoluce a jako takové mělo za hlavní zákonodárný úkol připravení plnohodnotné republikánské ústavy. [3]

Český svaz a jeho politická role

Vedle již zmíněného Národního výboru hrál při vzniku samostatného československého státu důležitou roli i tzv. Český svaz. V jeho čele stál agrárník František Staněk a skládal se z většiny českých poslanců Říšské rady. České politické strany se postupem času, v letech 1917 a 1918, shodly na závěru, že je nezbytné začít hledat budoucnost českých zemí vně stávajícího rámce monarchie, nebo jej při nejmenším signifikantně pozměnit. Byly přesvědčeny, že politická jednání s Rakouskem pro české země již nic nepřináší. Na tomto základě tedy začaly hledat jinou politickou alternativu.

V kontextu obnovení Říšské rady a jejího zasedání díky novému císaři Karlovi začal Český svaz zvažovat možné vytvoření ústavního výboru. Od něj si sliboval, že si zde vydobyde jakousi platformu, na které by mohl předkládat návrhy, jenž by vedly k revizi prosincové ústavy. Tento proces se měl vést v souladu s českým programem politické scény, který nejenže habsburskou monarchii nezavrhoval, ba naopak, počítal s jejím zachováním. 

Český svaz vydal 30. května roku 1917 jedno ze svých nejdůležitějších prohlášení. Dosavadní teorie českého historického státního práva zde byla značně podpořena přirozenoprávní myšlenkou o právu národa na sebeurčení. Toho bylo dosaženo tím, že mezi požadavky přidal Český svaz také ten na sjednocení dvou národních větví – české a slovenské. [4] Prohlášení tak, kvůli požadavku na spojení do jednotného historicko-národního souvislého celku, stálo značně bokem změnám, které potenciálně nabízela prosincová ústava. Český svaz touto cestou naznačoval značnou přeměnu vnitrostátního práva Rakousko-Uherska, jenž by vedla k vytvoření spolkového státu, ve kterém by české země měly vyšší míru autonomie. Kvůli takto explicitnímu zmínění Slovenska bylo prohlášení ostře odmítnuto, a to Rakouskem i Maďarskem. [5]

Problematika prvenství ústavního soudu

Ústavní soud Československa se považuje za první ústavní soudnictví na světě. Právě československá ústavní listina jako první ústavní soud zakotvila ve svém právním řádu. Tato specializovaná soudní instituce, již od svého vzniku, 29. února roku 1920, přezkoumávala ústavnost ve státě; kontrolovala, zda jsou publikované zákony v souladu s ústavou, která měla ve státě nejvyšší právní sílu. Ústavní soud Československa se ale skutečně ustavil až 17. listopadu v roce 1921, kdy zasedl na Pražském hradě. V důsledku této skutečnosti zůstává Československu prvenství pouze papírové, neboť v Rakousku fungovalo ústavního soudnictví již 1. října roku 1920. 

Ani ohledně našeho tzv. papírového prvenství situace ovšem také nebyla jednoznačná. Rakouské prozatímní národní shromáždění uzákonilo Ústavní soudní dvůr již 25. ledna v roce 1919, ale svěřilo mu úkoly připadající říšskému soudu, nikoli kontrolu norem a ústavnosti. Tímto mu patří světové prvenství pouze podle názvu. K rozsáhlejším kompetencím se ústavní soudní dvůr ve Vídni dostal od 14. března roku 1919, a to zákonem vydaným provizorní ústavou rakouskou. V něm mu Ústavodárné národní shromáždění rozšiřuje pravomoci právě i na kontrolu norem. To je ale také omezeno, a to konkrétně na okruh zatím nevyhlášených norem. Plní tedy pouze funkci preventivní. ]6]

Tato specializovaná instituce získala kompetence přezkumu pozdějších, již platných, norem až na základě rakouské ústavy z 1. října roku 1920. U nás k tomuto došlo již o půl roku dříve ústavní listinou československou. Z nastínění politickohistorického vývoje vídeňského ústavního soudního dvora je tedy zřejmé, že, i když jen papírově, náleží československému státu a jeho ústavnímu soudnictví vskutku světové prvenství. [7]

Ústavní listina Československa a problematika postavení Senátu

Nejen na nátlak ze strany T. G. Masaryka, který byl zklamán málo významnými pravomoci hlavy státu, došlo ke dvěma novelizacím prozatímní ústavy, a to na jaře roku 1919. I přes to  bylo očividné, že se jedná skutečně jen o prozatímní improvizovanou ústavu. Čím dříve bude mít nově vzniklý samostatný stát stálou a promyšlenou ústavu, tím lépe pro Československo. Po obzvláště dlouhém jednání dne 29. února 1920 byla konečně přijata Ústavní listina Československé republiky. Ta stanovila mimo jiné dva důležité aspekty pro pozdější vývoj státu a jeho moc. Prvním z nich bylo ukotvení Československa coby demokratické republiky, druhým pak ustanovení, že zdrojem veškeré státní moci je lid.

Národní shromáždění se stalo zákonodárným orgánem republiky. Bylo tvořeno Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Tyto dvě komory neměly rovné postavení, neboť Sněmovna získala širší pravomoci. Volby do Poslanecké sněmovny se měly konat jednou za šest let. Zasedalo v ní na tři sta zákonodárců. Za Senát byla označena druhá komora Národního shromáždění, vybavena užším okruhem pravomocí. Senátoři, kterých bylo sto padesát, se měli obměňovat ve volbách jednou za osm let. Co měly naopak obě komory společné, byl proporční volební systém. V něm se ovšem komory odlišovaly, co do počtu volebních krajů. [8]

Problém vyvstal z toho, že v politické praxi volby fungovaly odlišně. Kvůli argumentu, že složení Senátu již nadále nereflektuje vůli lidu, byl  Senát vždy rozpuštěn spolu s Poslaneckou sněmovnou, a tudíž nikdy nedosloužil své volební období celé. Role Senátu navíc upadala i kvůli stejnému politickému složení se Sněmovnou v důsledku poměrného volebního systému. Ze Senátu se tak stala nechtěná a nepotřebná komora s prakticky nepodstatnou rolí na politické scéně jako celku. [9]

 
Klíčové události v počátcích formování a vývoje samostatného československého státu z ústa
.
Download • 133KB

Doporučená citace: Macanová, Berenika, Klíčové události v počátcích formování a vývoje samostatného československého státu z ústavního a politickoprávního hlediska, CHR - Studentský blog, 17/3/2024, https://www.chrprfcuni.com/post/klíčové-události-v-počátcích-formování-a-vývoje-samostatného-československého-státu

 

[1] KUKLÍK, Jan. Příběh československé ústavy 1920. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2020. ISBN 978-80-246-4541-4.

[2] MLSNA, Petr, Lukáš ŠLEHOFER a Dan URBAN. Cesty české ústavnosti: k 90. výročí přijetí první československé ústavy = The paths of Czech constitutionality: on the 90th anniversary of the passage of the first Czechoslovak constitution. Praha: Úřad vlády České republiky, 2010. ISBN 978-80-7440-021-6.

[3] Právník: teoretický časopis pro otázky státu a práva. Praha: Ústav státu a práva AV ČR. ISSN 0231-6625.

[4] KUKLÍK, Jan. Příběh československé ústavy 1920. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2020. ISBN 978-80-246-4541-4.

[5] Tamtéž.

[6] LANGÁŠEK, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920-1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Monografie (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-347-6.

[7] Tamtéž.

[8] MLSNA, Petr, Lukáš ŠLEHOFER a Dan URBAN. Cesty české ústavnosti: k 90. výročí přijetí první československé ústavy = The paths of Czech constitutionality: on the 90th anniversary of the passage of the first Czechoslovak constitution. Praha: Úřad vlády České republiky, 2010. ISBN 978-80-7440-021-6.

[9] Tamtéž.

Comments


bottom of page