V zákoně č. 40/2009 Sb., trestním zákoníku, je v § 368 odst. 3 zakotvena výjimka z obecné oznamovací povinnosti při vědomí spáchání trestného činu vztažená k duchovním registrovaných církví.
Jejím účelem je garance svobody náboženského smýšlení ve smyslu pozitivním, tj. úpravě určitých právních institutů, jež mají náboženský přesah, způsobem, který věřícím umožňuje praktikovat svou víru jednáním, které by pro ostatní obyvatelstvo bylo nezákonné - je tedy určitou afirmativní akcí. To není nestandardní, ostatně takových institutů máme více (např. povolení diskriminace při obsazování některých míst či osvobození církví od placení některých daní) a odlišný přístup k určitým náboženským partikularitám byl zkoumán a odůvodněně hájen i např. v oblasti oblékání (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 348/2019). Do jaké míry je ale garance náboženské svobody ve formě afirmativní akce legitimní? Kde spočívá hranice, za níž se stává prvkem teokracie, který jde zcela proti smyslu ideje sekulárního státu?
Vytyčovat každou jednotlivou hranici v plejádě právních odvětví a institutů je, ať už z hlediska teoreticky potenciálního či aktuálně praktického, úkol příliš obecný na to, aby k jeho jakkoli zevrubnému splnění stačil prostor tohoto eseje, čímž se však nemíní, že by to nebyl úkol zajímavý a podnětný. Je ale jeden institut aktuální praxe, jenž autoru tohoto textu, lidově řečeno, leží v žaludku, a právě na něm chce předmětné otázky zkoumat.
Je totiž nutné uvědomit si odvětví, v němž předmětná výjimka existuje, tj. právo trestní. Oblast, již redukujeme v souladu s přísně chápanou zásadou legální licence pomocí principů ultima ratio či zákazu reformationis in peius do té nejužší podoby, jsouce si vědomi efektu, jejž uplatnění prostředků trestního práva na život trestaného (či stíhaného) má. Tyto pak naopak legitimizujeme silnou společenskou potřebou jejich užití, a to pro ochranu obyvatelstva před penalizovaným jednáním aplikací represivní, restituční, preventivní a rehabilitační funkce trestního práva. V souladu s touto koncepcí jsou pak pojata i předmětná jednání, kdy se jedná pouze o ty nejzávažnější legislativně ukotvené případy narušení pravidel společenského soužití.
Jakou sílu by pak musel mít institut, který by celý tento systém naboural? Z jakého legitimačního zdroje by musel pramenit a co by musel garantovat?
Lidskoprávní oblast se jeví jako ta správná oblast, do níž pro odpověď sáhnout. V souladu s koncepcí relativity lidských práv je však nasnadě, že pouze některá lidská práva mohou tento průlom provést, a to navíc pouze v určité míře. Předmětná otázka tedy zní: Je takovým kvalifikovaným lidským právem svoboda náboženského vyznání ve formě zakotvené v článcích 15 a 16 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a to navíc v míře, kdy jeho garance převýší společenskou potřebu odhalování a trestání trestných činů?
Dle autora tohoto textu, jak je snad poněkud zjevné, nikoli.
I přijmeme-li nijak neodůvodněnou tezi, že aplikace zpovědního tajemství na trestnou činnost jakkoli zvyšuje vztah důvěry mezi zpovídajícím se a knězem (kterou probírané ustanovení chrání), nevidí autor jediný důvod ji nadřazovat nad zdraví a bezpečí kteréhokoli člověka, a to v sebemenší míře.
Naopak vyzdvižením tohoto jednoho lidského práva, navíc ve specifické podobě garance institutu jediného konkrétního náboženství, nad trestněprávní prostředky, pod něj vlastně podřazujeme jiná lidská práva, včetně například zmíněného života a zdraví, jichž je právě trestní zákoník, nikoli Listina, faktickým garantem. Afirmativní opatření jsou jistě pro garanci svobody náboženského vyznání nezbytná, logicky ale musí existovat včleněny do ideového rámce státního, nikoli jej obcházet – garance náboženské víry jsou legitimní jen do té chvíle, dokud se nepostaví do kontrastu s jiným, silnějším lidským právem a jeho garancemi.
Český trestní zákoník však pracuje přesně opačně, a bez ostychu zpovědní tajemství garantuje. Ad absurdum tak lze ilustrovat takovou koncepci na situaci vraha, který se půjde z vraždy zpovídat k témuž knězi, jemuž bude na rameni brečet manžel zavražděného. Je mi věru zatěžko dovtípit se, v čem něco takového jakkoli napomáhá náboženské důvěře, víře či snad i legitimitě.
Nelze tedy uzavřít než povzdechem. Povzdechem nad přetrvávajícím historickým vlivem křesťanských teokratických ideí na český právní řád, projevujícím se v současné době s tak ostentativní drzostí jako v předmětném případě snad už jen v inaugurační mši Te Deum.
Doporučená citace: Děkanovský, Lukáš, Obžaloba zpovědního tajemství v českém trestním právu, CHR - Studentský blog, 19/11/2023, https://www.chrprfcuni.com/post/obžaloba-zpovědního-tajemství-v-českém-trestním-právu
Comentários