top of page

Použitelnost důkazů porušujících právo na soukromí v trestním řízení v kontextu práva na spravedlivý proces a rozhodovací praxe

Dokazování v trestním řízení ve světle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv

Česká republika je signatářem Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), která má na základě čl. 10 Ústavy aplikační přednost. Úmluva až na výjimky neobsahuje explicitní úpravu dokazování v trestním řízení, ponechává ji tak na vnitrostátních právních řádech smluvních států. [1] To si vzhledem k množství signatářských států a rozmanitosti jejich úprav ani jinak představit nelze. [2] Neznamená to však, že při procesu dokazování nemůže dojít k porušení práv garantovaných Úmluvou. Rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) je významným pramenem práva pro procesní použitelnost důkazů. ESLP je kontrolním mechanismem Úmluvy, a proto nelze pro správnou aplikaci a interpretaci jeho judikaturu opomenout. Nejde však o čtvrtou soudní instanci, jelikož mu nepřísluší přezkoumávat všechna pochybení národních soudů, ale pouze taková, která zasahují do práva na spravedlivý proces. [3] Z rozhodovací praxe ESLP vyplývá, že v určitých případech je použití důkazu právě v rozporu s právem na spravedlivý proces. Spravedlnost řízení totiž vyžaduje dodržovaní určitého standardu při dokazování. [4] ESLP v souladu s doktrínou čtvrté instance nikdy explicitně neurčuje, jaký důkaz je nepoužitelný, vždy pouze stanoví, zda došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Dle mého názoru však tak materiálně ve své podstatě činí.

ESLP přistupuje ke spravedlnosti řízení dvěma, do jisté míry antagonickými, přístupy. Ty u nás přesvědčivě rozlišil dr. Nejedlý. Jde o instrumentální interpretaci, která hledí pouze na spravedlnost výsledku řízení, a o procesní interpretaci, pro kterou jsou „procesní záruky obsažené v čl. 6 Úmluvy samostatnou hodnotou. Bez ohledu na výsledek řízení musí být pravidla formulovaná v čl. 6 Úmluvy dodržena.“ [5] Laicky řečeno, první jmenovaná hledí na výsledek, druhá považuje za stěžejní to, jak ho bylo dosaženo. Nejedlý se domnívá, že tento dvojí úhel pohledu sice nepřidává na konzistentnosti rozhodovací praxe ESLP, avšak i tak jde v zásadě o „dvě dimenze práva na spravedlivý proces, které nelze redukovat na jednu z nich“. [6]

Právo na spravedlivý proces je širokým pojmem, který nemá jednoznačnou definici. V čl. 6 Úmluvy nalezneme jednotlivé dílčí záruky práva na spravedlivý proces, tím však jeho obsah zdaleka nekončí. [7] ESLP čl. 6 vykládá zásadně extenzivně. K tomu se vyjádřil ve svém rozhodnutí tak, že „právo na spravedlivé řízení zaujímá v demokratické společnosti natolik výlučné místo, že nelze přistoupit k restriktivnímu výkladu čl. 6 odst. 1“. [8] Ve své rozhodovací praxi např. stanovil, že policejní provokace je neslučitelná se spravedlivým procesem, a tím de facto rozšířil výčet dílčích záruk výslovně zmíněných v Úmluvě. [9] Dílčí zárukou spravedlivého procesu může být také nepoužití určitých důkazů. Tak např. použití důkazu získaného mučením, tedy za porušení čl. 3, zbavuje řízení spravedlivého charakteru bez výjimky. [10] Naopak např. použití důkazu získaného za porušení práva na soukromí převážně nečiní řízení nespravedlivým. [11] V tomto článku se zaměřím na důkazy získané porušením práva na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence ve světle rozhodovací praxe ESLP.

Důkaz získaný porušením práva na soukromí ve světle rozhodovací praxe ESLP

Orgány činné v trestním řízení (dále jen „OČTŘ“) mohou v souladu se zákonem a veřejným zájmem na odhalování trestné činnosti zasahovat do práva na soukromí jednotlivce různorodými, méně či více intenzivními způsoby. Jisté mantinely vyšetřování stanovuje čl. 8 Úmluvy, který podmiňuje zásah do práva na soukromí jeho souladem se zákonem, nezbytností v demokratické společnosti a výčtem aprobovaných veřejných zájmů. Nesplnění i pouze jedné z těchto podmínek znamená porušení čl. 8 Úmluvy. [12]

Z první podmínky „v souladu se zákonem“ vyplývá, že takový pramen práva musí na prvním místě existovat. [13] Pouhá praxe je dle ESLP nedostačující. [14] Dále musí dosahovat určitých kvalit, jež jsou ESLP dovozována z principu právního státu. Právním státem a jeho principy se zabýval Lon L. Fuller ve svém díle Morálka práva. [15] ESLP z nich v tomto kontextu zmiňuje především „nezbytnost vyhlášení zákona“, který obsahuje úpravu zásahu do práva na soukromí, jeho dostatečnou „jasnost“, a s tím související „předvídatelnost“, která zajišťuje právní jistotu jeho adresátů. To vše v praktické rovině neznamená, že adresát přesně ví, kdy OČTR zasáhnou, ale že má možnost seznámit se s tím, za jakých okolností dle zákona zasáhnout může. [16] Přiměřená předvídatelnost vylučuje arbitrárnost postupů OČTR, která je ve svém důsledku hrozbou demokracie. [17]

Z těchto důvodů vyžaduje ESLP podle okolností případů dostatečné pojistky, jimiž je určení „povahy, rozsahu a doby trvání možných opatření, důvodů nutných pro jejich nařízení, orgánů příslušných k jejich povolení, provedení a dohledu nad nimi a druh opravného prostředku, který stanoví vnitrostátní právní předpisy“. [18] V těchto podmínkách je promítnuta i druhá podmínka, podmínka „nezbytnosti v demokratické společnosti“, která s podmínkou „souladnosti se zákonem“ do jisté míry v rozhodovací praxi splývá. [19] Minimální záruky proti arbitrárnosti pak v případě např. odposlechů zajišťuje zákon, který obsahuje „povahu trestných činů, které mohou být důvodem pro vydání příkazu k odposlechu, vymezení kategorií osob, které mohou být odposlouchávány, stanovení limitu doby trvání opatření, postup, který je třeba dodržet při zkoumání, používání a uchovávání shromážděných údajů, opatření, která je třeba přijmout při sdělování údajů dalším osobám, a okolnosti, za nichž může nebo musí dojít k vymazání nebo zničení záznamů. [20]

V případu Bykov proti Rusku dle ESLP nebyly zákonem stanovené pojistky proti zneužití odposlechu dostatečné, a tak nebyly „v souladu se zákonem“. Přitom zdůraznil, že je třeba „dostatečně jasně vymezit rozsah a způsob výkonu diskreční pravomoci svěřené příslušným orgánům, aby jednotlivci poskytl přiměřenou ochranu před svévolí“. [21] ESLP také opakovaně zdůrazňuje, že dostatečnou pojistkou není, pokud při intenzivních zásazích do práva na soukromí, jako jsou právě odposlechy, zákon vyžaduje pouhý souhlas státního zástupce. Za problematické považuje, že státní zastupitelství (např. v Rumunsku) není dostatečně odděleno od výkonné moci. [22]

Dalším principem právního státu je podle ESLP nutnost souladu zákonem stanoveného postupu a jeho aplikační praxe. [23] ESLP se vyslovil, že je oprávněn dohlížet nad tím, jestli je dodržována dotčená právní úprava týkající se zásahu do práva na soukromí, přestože je to především úkolem vnitrostátních soudů. [24] Např. zákony Turecké republiky vyžadují při domovní prohlídce jako pojistku zákonnosti úkonu bezvýjimečně účast dvou svědků. V případě Budak proti Turecku bylo prokázáno, že policie při domovní prohlídce v bytě stěžovatele nezajistila účast dvou svědků, a ani neexistoval důkaz, že by se o to pokusila. [25] Vnitrostátní soudy se nevypořádaly s otázkou nezákonnosti této domovní prohlídky, a tak ESLP usoudil, že postup nebyl „v souladu se zákonem“, a tedy porušil čl. 8.

K již jmenované druhé podmínce nezbytnosti se ESLP vyslovil per negationem tak, že „Přídavné jméno „nezbytný“ není synonymum pro „nepostradatelný“, stejně tak nemá pružnost výrazů, jako jsou „přípustný“, „běžný“, „užitečný“, „rozumný“ nebo „žádoucí“.“ Naopak per affirmationem tak, že „Výraz „nezbytný v demokratické společnosti“ znamená, že zásah musí být v souladu s Úmluvou mj. v souladu s „naléhavou společenskou potřebou“ a musí být „úměrný legitimnímu cíli, který je sledován“. Na místě je dle ESLP restriktivní výklad. [26]

Třetí podmínkou je soulad zásahu s dle Úmluvy aprobovanými zájmy. Těm však ESLP v případě dokazování v trestním řízení věnuje povětšinou jeden odstavec, a pouze konstatuje, že cílem vyšetřování je zajištění veřejného pořádku. [27] Tato podmínka tedy nepůsobí žádné potíže. [28]

Pokud ESLP usoudí, že došlo k porušení byť jedné z jmenovaných podmínek, dalšími se většinou nezabývá. [29] To, že došlo k porušení práva na soukromí, však vždy neznamená, že je takto získaný důkaz nepoužitelný. [30] Naopak, dle dosavadní rozhodovací praxe je zřejmé, že porušení čl. 8 ve valné většině případů nečiní důkaz nepoužitelným. Poměrně dlouho, dle mé rešerše, ale i práce Nejedlého, to tak ani v jediném případě nebylo. [31] I tak však existují minimálně dva příklady, které se mi povedlo dohledat a ke kterým se ještě v tomto článku vrátím.

Důležité je si uvědomit, že problematika nepoužitelnosti důkazů nemá výslovnou oporu v Úmluvě. A také,  že úkol ESLP není posuzovat každé pochybení národních soudů, ale pouze takové, které zasahují do práv zaručených Úmluvou. [32] Rozhodovací praxe dovodila, že použití některých důkazů může porušovat právo na spravedlivý proces. Abychom tedy mohli považovat důkaz za nepoužitelný v kontextu porušení práva na soukromí, musí jeho použití zároveň porušovat právo na spravedlivý proces. Je však nutné dodat, že ESLP se opakovaně nechá slyšet, že není jeho úkolem určit, zda je důkaz použitelný či nikoliv, ale pouze, zda je řízení spravedlivé. Ve své podstatě však i přesto ex post stanovuje, jaký důkaz měl, či neměl být použit. 

Při posuzování, zda bylo zachováno právo na spravedlivý proces při použití důkazu v rozporu s čl. 8, ESLP zvažuje, jestli byla dodržena práva obhajoby. [33] Jde zejména o příležitost rozporovat pravost a použití důkazu, dále skutečnost, že okolnosti získání důkazu nezpochybňují jeho pravdivost, či ho činí nevěrohodným. [34] Pro zachování spravedlivosti řízení postačí i jediný důkaz, potřeba dalších přiměřeně ustupuje, pokud je dostatečně silný a věrohodný. [35] Dalším předpokladem spravedlnosti řízení je dostatečné odůvodnění rozhodnutí vnitrostátním soudem s přihlédnutím k jejich povaze a okolnostem. [36] Není třeba detailně odpovídat na všechny argumenty, ale jednoznačně a konkrétně odpovědět na námitky rozhodné pro věc. [37] Práva garantovaná Úmluvou nemohou být skutečně aplikovaná, pokud se jich dotčené osoby nemohou dovolat s adekvátní odezvou. [38] Porušením práva na spravedlivý proces je i ignorace stěžejního argumentu obhajoby vnitrostátním soudem. [39]

Prvním rozhodnutím týkajícím se této problematiky, které otevřelo možnost posuzovaní použitelnosti důkazu ESLP, je Schenk proti Švýcarsku. [40] V tomto rozhodnutí nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele, a to protože mohl právo obhajoby realizovat, měl tedy příležitost plně aplikovat práva vycházející z kontradiktornosti řízení. Evropská komise pro lidská práva také dodala, že tomu svědčí i fakt, že rozhodnutí národních soudů nebylo založeno pouze na důkazech získaných za porušení čl. 8. 

Ani v Khan proti Spojenému království nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele, protože mu byla umožněna plnohodnotná obhajoba. Avšak na rozdíl od rozhodnutí Schenk proti Švýcarsku v tomto rozhodnutí ESLP zrelativizoval důležitost závažnosti důkazu, kterým bylo porušeno právo na soukromí stěžovatele. Vyslovil se, že stěžejní je pouze to, zda je řízení spravedlivé jako celek. V recentní judikatuře, se však otázka váhy důkazu získaného za porušení práva na soukromí opět vyskytla. V Budak proti Turecku ESLP zdůraznil, že zejména pokud jde o důkaz stěžejní, a soudy se dostatečně nevypořádají s opodstatněnou obhajobou nepoužitelnosti důkazu, jde o porušení práva na spravedlivý proces. [41] Zdali jde o návrat k přístupu ESLP k rozhodnutí Schenk proti Švýcarsku, ještě nelze určit. Část odborné literatury však váhu důkazu považuje za podstatnou. [42]

Za předpokladu, že stěžovatel namítá porušení jeho práva na spravedlivý proces použitím důkazu v rozporu s čl. 8, je úkolem ESLP určit, zda:

1) stěžovatel předložil opodstatněné argumenty zpochybňující zákonnost, pravost, pravdivost, věrohodnost a použitelnost důkazů,

2) vnitrostátní soud důkazy dostatečně prověřil v souladu s požadavky jmenované rozhodovací praxe. [43]

Rozsah takové kontroly záleží na důležitosti dotčeného důkazu. [44] Pokud stěžovatel nepředloží opodstatněné argumenty, ESLP konstatuje, že právo na spravedlivý proces porušeno nebylo. Stejně tak pokud je předloží a vnitrostátní soud se s nimi dostatečně vypořádá. Pokud však stěžovatel namítne opodstatněné důvody, proč důkaz neměl být použit a vnitrostátní soud se s tím nijak nevypořádá, ESLP konstatuje, že řízení spravedlivé není. 

Jedno ze dvou mně známých rozhodnutí, u kterých došlo k porušení práva na spravedlivý proces použitím důkazu ze zásahu do práva na soukromí, je již citované rozhodnutí Budak proti Turecku. V něm se vnitrostátní soudy nevypořádaly s opodstatněnými argumenty obhajoby a porušily tak právo obhajoby stěžovatele. Mimo jiné i tím, že se v odůvodnění vůbec nevyjádřily k námitkám stěžovatele o nepoužitelnosti důkazu. Z rozhodnutí tedy nebylo zřejmé, zda tyto námitky vůbec zvažovaly. To, že byl postup policie v rozporu se zákonem, a tím pádem i čl. 8, a že se následný soudní proces s tímto faktem nevypořádal, považoval ESLP za dostatečné, aby konstatoval, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces. 

Druhým takovým rozhodnutím je Niţulescu proti Rumunsku, ve kterém se dovolací soud nevypořádal s předloženými důkazy stěžovatele a ani s námitkou nezákonnosti důkazu odposlechem. [45] Už v předchozích rozhodnutích ESLP konstatoval, že stávající právní úprava odposlechů v Rumunsku neobsahuje dostatečné garance proti arbitrárnosti, protože státní zastupitelství není přiměřeně nezávislé na výkonné moci. Stěžovatelka napadla nedostatečnou věrohodnost nahrávek, jejich neúplnost, nezákonnost a to, že přesto byly hlavním důkazem. Kasační soud na nich i přes nemožnost posoudit věrohodnost a celistvost nahrávek založil rozhodnutí o vině. Přestože výpovědi jednoho svědka byly soudy nižší instance považovány za protimluvné, kasační soud na nich založil rozhodnutí bez jeho vyslechnutí. Dále kasační soud založil rozhodnutí také na výpovědí svědků, kteří se doznali, že ve skutečnosti nebyli přítomni u nahrané konverzace, a na základě písemných prohlášení dalších svědků a stěžovatele, bez jejich výslechu. Na základě těchto argumentů ESLP dovodil, že toto řízení nebylo spravedlivé dle čl. 6 Úmluvy.

Dle mého názoru ve skutečnosti nezáleží na tom, jestli opravdu došlo k porušení práva na soukromí dle čl. 8 Úmluvy, ale pouze, jestli došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Zda skutečně došlo k porušení práva na soukromí, je ve své podstatě irelevantní, přinejmenším méně významné. Jde ve své podstatě o podpůrný argument, kdy jeho absence nedosahuje rozhodných kvalit. Porušením spravedlivého procesu dle ESLP není samotné obstarávání důkazu v rozporu s čl. 8, ale skutečnost, že se soud náležitě nevypořádá s opodstatněnými argumenty obhajoby, že tomu tak bylo, a tím poruší právo na obhajobu stěžovatele. To vyplývá i ze skutečnosti, že neexistuje jediný případ, kdy by ESLP konstatoval, že k porušení spravedlivého procesu došlo pouze na základě porušení práva na soukromí při zajišťování důkazu. Naopak je toto rozhodnutí vždy opřeno o další argumenty. Navíc v některých případech ESLP, přesto, že se vysloví, že nejde o porušení čl. 8, určí, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Např. porušením čl. 8 Úmluvy není odposlech v kombinaci se skrytým agentem za předpokladu, že stěžovatel musel vědět, že při konání trestné činnosti prodeje drog podstupuje riziko interakce s utajeným agentem. [46] Porušením práva na spravedlivý proces však je odsouzení založené na písemném svědectví agenta, o jehož činnosti soud věděl. A to protože obhajoba neměla možnost žádat o předvolání skrytého agenta jako svědka, jeho výslech a možnost zpochybnit jeho věrohodnost. ESLP byl v tomto případě přesvědčen, že mohl být zachován legitimní zájem na trvání utajení agenta způsobem, který neporušuje práva na spravedlivý proces stěžovatele. Postupem policie tak nedošlo k porušení práva na soukromí, ale porušením práva obhajoby i tak došlo k porušení práva na spravedlivý proces. 

Vliv rozhodovací praxe ESLP na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu

Z rozhodovací praxe ESLP vyplývá, že např. pokud jde o špatné zacházení v rozporu se zákazem v čl. 3 Úmluvy a policejní provokací, jde o natolik závažnou vadu řízení, že činí řízení v zásadě vždy nespravedlivým. V případě důkazů získaných na základě porušení práva na soukromí to neplatí. V předchozím textu jsem došel k závěru, že u porušení práva na soukromí je z hlediska ESLP stěžejní, zda byla zachována práva obhajoby. Obsahově jde o totéž, jako o procesní test v rámci posuzování policejní provokace, nebo porušení čl. 3. Z pohledu Úmluvy, jak ji aplikuje ESLP, je skutečnost, zda došlo k porušení práva na soukromí, spíše podpůrným argumentem, který sám o sobě nemůže být důvodem pro rozpor se spravedlivým procesem, tedy ve svém důsledku nepoužitelnost důkazů. [47] Toto rozlišení plyne i z textace Úmluvy, která připouští omezení práva na soukromí. [48] Z dosavadní rozhodovací praxe ESLP tedy vyplývá, že porušením spravedlivého procesu není samotné obstarávání důkazu v rozporu s čl. 8, ale především skutečnost, že se soudy náležitě nevypořádají s opodstatněnými argumenty obhajoby, že tomu tak bylo, tedy poruší právo na obhajobu stěžovatele. 

Zajímavým je v tomto kontextu nález, kterým Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecných soudů, protože se „nevypořádaly s otázkou legitimity pořízených záznamů prostorových odposlechů… Obecné soudy prvního a druhého stupně porušily základní právo stěžovatele podle čl. 8 Úmluvy ve spojení s článkem 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod tím, že odmítly důkazní návrhy stěžovatele směřující k objasnění zákonnosti pořízení záznamů prostorových odposlechů jeho kanceláře a závěr o zákonnosti jejich pořízení učinily v rozporu s podklady obsaženými ve spise navíc s výkladem § 158d trestního řádu rozporným s ústavním pořádkem. Dovolací soud pak tato základní práva stěžovatele porušil tím, že se jeho námitkami v tomto směru odmítl zabývat.“ [49] V rozhodnutí Ústavní soud zdůrazňuje porušení čl. 8 Úmluvy a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina”), a do jisté míry opomíjí právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy či dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nosným důvodem tohoto rozhodnutí bylo, že obecné soudy dle Ústavního soudu porušily právo na soukromí v kombinaci s právem na řádný zákonný proces stěžovatele tím, že se nedostatečně zabývaly návrhem na přezkoumání zákonnosti odposlechů, a navíc aplikovaly zákonné ustanovení v rozporu s Ústavním pořádkem. V souladu s předchozí judikaturou je toto rozhodnutí třeba interpretovat tak, že až tím, že se obecné soudy nevypořádaly s námitkami stěžovatele, byla porušena jeho práva obhajoby, a ve svém důsledku právo na spravedlivý proces. [50]

Stejným směrem se ubíraly úvahy Ústavního soudu v nálezu, ve kterém se vyslovil, „Základním předpokladem řádného výkonu spravedlnosti dle čl. 36 Listiny v demokratickém právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy), je dodržování nejen ústavních, ale i zákonných mezí pro pořizování a provádění důkazů. Proto také postup kteréhokoli orgánu činného v trestním řízení vybočujícím z rámce procesních předpisů v tomto ohledu je v rozporu s ústavností státu a ve svých důsledcích znehodnocuje i samotný účel trestního řízení.“ [51] Dle Ústavního soudu tedy obecné soudy postupovaly v rozporu s právem na spravedlivý proces stěžovatele, když se v rozporu se zákonem a jeho rozhodovací praxí dostatečně nevypořádaly s obhajobou vytýkanou nezákonností odposlechu a „připustily, že část nezákonně pořízené evidence o telekomunikačním provozu byla do spisu nejen zařazena, ale také jako důkaz provedena a následně v rozhodnutích hodnocena.“ V tomto rozhodnutí však již Ústavní soud výslovně jmenuje právo na spravedlivý proces. 

V nejrecentnějším rozhodnutí na téma použitelnosti odposlechu Ústavní soud navázal na výše citovanou předchozí rozhodovací praxi a vyslovil se, že „Pokud jde o námitku stěžovatele a skupiny stěžovatelů k použitelnosti odposlechů telekomunikačního provozu jako důkazu v posuzované věci, Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy nerespektovaly ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele a skupiny stěžovatelů. Soudy se touto částí jejich věci náležitě zabývaly a svá rozhodnutí řádným způsobem odůvodnily (čl. 36 odst. 1 Listiny). Obecné soudy tak při použití odposlechů telekomunikačního provozu jako důkazu postupovaly v dané věci zákonem stanoveným způsobem, stěžovatel a skupina stěžovatelů byli v tomto ohledu stíháni z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 věta prvá Listiny), za plného respektování práva na spravedlivý proces.“ [52] Z citovaného rozhodnutí je zjevný vývoj rozhodovací praxe, kdy Ústavní soud navázal na oba dosavadní přístupy. Vycházel tak jak z čl. 36, tak z čl. 8 odst. 2 Listiny, přičemž zdůraznil, že se soudy dostatečně zabývaly námitkami stěžovatelů, a tím umožnily uplatnění jejich práva na spravedlivý proces.

Absence odůvodnění neodkladnosti domovní prohlídky, jež je porušením zákona, může být v rozporu se spravedlivým procesem a tím pádem protiústavní. [53] Dle Ústavního soudu tomu tak je, protože „Z povahy domovní prohlídky, a to zejména ve vztahu k právu na seznámení s podstatou obvinění, resp. k právu na obhajobu jako součásti práva na spravedlivý proces /čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy je však vyloučeno …. úkony neobsahovaly důvody pro neodkladnost nebo neopakovatelnost prohlídky. S ohledem na absenci explicitní ústavní i podústavní úpravy je ovšem ponecháno na úvaze orgánu činného v trestním řízení, jakou formu k naplnění tohoto požadavku v konkrétním případě zvolí, ale musí být taková, aby umožňovala kontrolu neodkladnosti a neopakovatelnosti.“ [54] Neodkladnost či neopakovatelnost domovní prohlídky je zákonnou podmínkou za předpokladu, že domovní prohlídka nesnese odkladu a zákonem vyžadovaný předchozí výslech nelze provést okamžitě. [55] V odůvodnění takového úkonu musí být vyložené skutečnosti, které činí domovní prohlídku neodkladnou, nepostačuje konstatování, že tomu tak je s odkazem na zákonné ustanovení. Tzv. trojité kontrole neodkladnosti a neopakovatelnosti Ústavního soudu podléhají „podnět/žádost policejního orgánu ve vztahu ke státnímu zástupci, … návrh státního zástupce ve vztahu k soudci …  rozhodnutí soudu o nařízení prohlídky.“ 

Rozpor se spravedlivým procesem Ústavní soud neshledá, pokud byly tyto důvody věcně dány, přestože nejsou formálně zmíněné či označené, ale jsou znatelné ze spisového materiálu a okolností případu. [56] Pokud tomu tak je, dle Ústavního soudu rozpor se zákonem nedosahuje „ústavněprávní dimenze“. [57] Takový příkaz dokonce nemusí být ani za neodkladný a neopakovatelný označen. [58] Naopak formální označení bez věcného podkladu by spravedlivý proces dle Ústavního soudu porušovalo. [59] Absence těchto důvodů tedy Ústavní soud považuje za porušení práva obhajoby, jež je v souladu s rozhodovací praxí ESLP v rozporu s právem na spravedlivý proces stěžovatele. Je tomu tak především proto, že absence důvodů neodkladnosti či neopakovatelnosti domovní prohlídky, ať už explicitně či materiálně ve spisu, brání obhajobě podávat námitky proti použitelnosti výsledného důkazu, a tím pádem uplatňovat svá práva.


Samotné porušení práva na soukromí není z pohledu ESLP dostatečný fakt, aby se vyslovil, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Tomu jsou však postupy vnitrostátních soudů, jež porušují práva obhajoby do takové míry, že je ESLP vnímá za parodii spravedlnosti a ve svém důsledku porušení spravedlivého procesu. Tomu dle mého přesvědčení odpovídá i přístup k porušení práva na soukromí obstaráváním důkazů v trestním řízení v rozhodovací praxi Ústavního soudu a s ní souladné rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Jde opět především o to, zda měla obhajoba vůbec možnost uplatnit svá práva, [60] nebo v případě, že je uplatnila, se s předloženými tvrzeními obecné soudy vypořádaly způsobem souladným se spravedlivým procesem. [61] Při zvažování použitelnosti důkazů v trestním řízení je pak třeba vycházet především z intepretace spravedlivého procesu vyplývajícího z rozhodovací praxe vnitrostátních soudů České republiky, již je nutno vykládat způsobem souladným s rozhodovací praxi ESLP.

 
Použitelnost důkazů porušujících právo na soukromí v trestním řízení v kontextu práva na s
.
Download • 187KB

Doporučená citace: El Haddidy, Tom, Použitelnost důkazů porušujících právo na soukromí v trestním řízení v kontextu práva na spravedlivý proces a rozhodovací praxe, CHR - Studentský blog, 31/3/2024, https://www.chrprfcuni.com/post/použitelnost-důkazů-porušujících-právo-na-soukromí-v-trestním-řízení

 

[1] Např. REPÍK, Bohumil. Otázky dokazování v trestním řízení v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Bulletin advokacie. 2003, s. 38.; REID, Karen. A practitioner's guide to the European Convention on Human Rights. 4th edition. London: Sweet & Maxwell, 2011, s. 150; rozhodnutí ESLP ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, stížnost č. 10862/84, bod 46.

[2] Např. REPÍK, Bohumil. Otázky dokazování v trestním řízení v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva v letech 2001-2002. s. 38.

[3]  Rozhodnutí ESLP ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, stížnost č. 10862/84, bod 46.

[4] DIJK, Pieter van, Fried van HOOF, Arjen van RIJN a Leo ZWAAK. Theory and practice of the European Convention on Human Rights. Fourth edition. Cambridge, United Kingdom: Intersentia, 2006, s. 586.

[5]  NEJEDLÝ, Josef. Zákonnost důkazů v trestním řízení ve světle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2013, s. 13.

[6] Tamtéž.

[7]  Čl. 6 obsahuje výslovně např. rovnost zbraní, kontradiktornost řízení a další.

[8] Rozhodnutí ESLP ve věci Perez proti Francii ze dne 12. 2. 2004, stížnost č. 47287/99, bod 64.

[9] Rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ve věci Teixeira proti Portugalsku ze dne 25. 2. 1998, stížnost č. 25829/94, bod 39.

[10] Např.  rozhodnutí ESLP ve věci Gäfgen proti Německu ze dne 1. 6. 2010, stížnost č. 22978/05, bod 167.

[11] Výjimečně pak pokud jde o vskutku závažné porušení práv obhajoby.

[12] NEJEDLÝ, Josef. Zákonnost důkazů v trestním řízení ve světle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2013, s.78.

[13] Např. Khan proti Spojenému království ze dne 12. 5. 2000, stížnost. č. 35394/97, body 27 a 28.

[14] Heglas proti České republice ze dne 1. 3. 2007, stížnost č. 5935/02, bod 74.

[15] FULLER, Lon L. a PŘIBÁŇ, Jiří. Morálka práva. Vyd. 2. Praha: OIKOYMENH, 1998. s. 37-88.

[16] Např. Bykov proti Rusku ze dne 10. 3. 2009, stížnost č. 43/78/02, bod 78.

[17] DIJK, Pieter van, Fried van HOOF, Arjen van RIJN a Leo ZWAAK. Theory and practice of the European Convention on Human Rights. Fifth edition. Cambridge, United Kingdom: Intersentia, 2018, s. 586.

[18] Např. rozhodnutí ESLP ve věci Klass a další proti Německu ze dne 6. 9. 1978, stížnost č. 5029/71 bod 50.

[19] NEJEDLÝ, Josef. Zákonnost důkazů v trestním řízení ve světle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2013, s. 31.

[20] Rozhodnutí ESLP ve věci Falzarano proti Italii ze dne 15. 6. 2021, stížnost č. 73357/14, bod 29.

[21] Rozhodnutí ESLP ve věci Bykov proti Rusku ze dne 10. 3. 2009, stížnost č. 43/78/02, bod 80-83.

[22] Rozhodnutí ESLP ve věci Dragoş Ioan Rusu proti Rumunsku ze dne 31. 1. 2018, stížnost č. 22767/08, bod 38.

[23] Rozhodnutí ESLP ve věci Craxi proti Itálii (č. 2), ze dne 17. 7. 2003, stížnost č. 25337/94, bod 78.

[24] Tamtéž.

[25] Rozhodnutí ESLP ve věci Budak proti Turecku ze dne 16. 2. 2021, stížnost č. 69762/12, body 55-61.

[26] Rozhodnutí ESLP ve věci Silver a další proti Spojenému království ze dne 25. 3. 1983, stížnost č. 5947/72; 6205/73; 7052/75; 7061/75; 7107/75; 7113/75; 7136/75, bod 97.

[27] Např. rozhodnutí ESLP ve věci Panarisi proti Itálii ze dne 10. 4. 2007, stížnost. č. 46794/99, bod 73.

[28] DIJK, Pieter van, Fried van HOOF, Arjen van RIJN a Leo ZWAAK. Theory and practice of the European Convention on Human Rights. Fifth edition. Cambridge, United Kingdom: Intersentia, 2018, s. 672.

[29] NEJEDLÝ, Josef. Zákonnost důkazů v trestním řízení ve světle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2013, str. 78.

[30]  Rozhodnutí ESLP ve věci Khan proti Spojenému království ze dne 12. 5. 2000, stížnost. č. 35394/97, body 29-40.

[31] NEJEDLÝ, Josef. Zákonnost důkazů v trestním řízení ve světle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2013, s. 96.

[32] Rozhodnutí ESLP ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, stížnost. č.10862/84, bod 46.

[33] Ve zbytku odstavce následuje parafráze recentního rozhodnutí ESLP ve věci Budak proti Turecku ze dne 16. 2. 2021, stížnost č. 69762/12, bod 88.

[34] Např. rozhodnutí ESLP ve věci Bykov proti Rusku ze dne 10. 3. 2009, stížnost č. 4378/02, bod 90.

[35] Tamtéž.

[36] Např. rozhodnutí ESLP ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, stížnost č. 30544/96, bod 26.

[37] Např. rozhodnutí ESLP ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, stížnost. č. 18390/91, bod 29.

[38] Např. rozhodnutí ESLP ve věci Ilgar Mammadov proti Ázerbájdžánu (č. 2) ze dne 16. 11. 2017, stížnost č. 919/15, bod 206.

[39] Např. rozhodnutí ESLP ve věci Zhang proti Ukrajině ze dne 13. 11. 2018, stížnost. č. 6970/15, bod 61.

[40] Rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, stížnost č. 10862/84, bod 48.

[41] Rozhodnutí ESLP ve věci Budak proti Turecku ze dne 16. 2. 2021, stížnost č. 69762/12, body 71 a 81.

[42] HARRIS, D. J. (David John), M. (Michael) O'BOYLE, Ed BATES, et al. Harris, O'Boyle & Warbrick: law of the European Convention on Human Rights. Third edition. Oxford, United Kingdom: Oxford University Press, 2014, lxv, s. 419. Stejně tak je váha důkazu stěžejní v případě dovolaní v České republice.

[43] Rozhodnutí ESLP ve věci Budak proti Turecku ze dne 16. 2. 2021, stížnost č. 69762/12, bod 78. Srov. povinnost prověřit opodstatněný argument, že došlo k porušení čl. 3 Úmluvy v KAMBER Krešimir. Substantive and Procedural Criminal Law Protection of Human Rights in the Law of the European Convention on Human Rights. Human rights law review. OXFORD: Oxford University Press, 2020, s. 80.

[44] Rozhodnutí ESLP ve věci Budak proti Turecku ze dne 16. 2. 2021, stížnost č. 69762/12, bod 81.

[45] Rozhodnutí ESLP ve věci Niţulescu v. Romania ze dne 22. 9. 2015, stížnost č. 16184/06, body 43–57.

[46] Rozhodnutí ESLP ve věci Lüdi proti Švýcarsku ze dne 15. 6. 1992, stížnost č. 12433/86, body 42-50.

[47] Viz kapitola o rozhodovací praxi ESLP.

[48] Např. v případě čl. 3 Úmluvy tomu tak není, jedná se o právo absolutní.

[49] Nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. II.ÚS 2806/08, bod 31. Tento nález zmiňuje postuláty spravedlivého procesu, avšak důraz klade na čl. 8 odst. 2 Listiny. Tento přístup se shoduje s dosavadní rozhodovací praxí na toto téma. Viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. I.ÚS 3038/07, bod 16, nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. II.ÚS 789/06, body 19, 20 a nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III.ÚS 511/02.

[50] Nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III.ÚS 177/04.

[51] Nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. IV.ÚS 1556/07, bod 10.

[52] Nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS. 47/13, bod 26.

[53] Např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. III.ÚS 587/14, bod 37.

[54] Usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn.  I.ÚS 640/17, bod 56.

[55] Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2008, sp. zn.  IV. ÚS 1780/07, je nutnost odůvodnění neodkladnosti nebo neopakovatelnosti dle § 160 odst. 4 trestního řádu dána i pokud dosud nebylo zahájeno trestní stíhání. Dle Ústavního soudu „V opačném případě trpí příkaz závažnou vadou, která má za následek porušení ústavně zaručeného základního práva na domovní svobodu zakotveného v čl. 12 odst. 1 a 2 a práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

[56] Nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III.ÚS 761/14, bod 23.

[57] Nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III.ÚS 761/14, bod 23.

[58] Nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS. 47/13, bod 16.

[59] Nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I.ÚS 640/17, bod 65.

[60] Viz např. problematika odůvodnění domovní prohlídky.

[61] Viz např. výše citované rozhodnutí o odposleších.

Comments


bottom of page