Vedení řádného života jako rozhodující okolnost při ukládání trestu

Problémů, které mohou při úvahách soudce o zvolení konkrétního trestu vyvstat, je poměrně velké množství – ať již nastávají při určení účelu navrhovaného trestu, zohlednění osobních a majetkových poměrů, promítnutí možné trestní minulosti do nyní ukládané sankce, realizovatelnosti navrhovaného trestu nebo zohlednění procesních kroků obviněného, jako je například přiznání viny. Okolností, ke kterým musí soud přihlédnout, je v aktuální právní úpravě asi 70 [1], a nejsou přitom zpravidla zákonem definovány, ani neexistují jasná zákonná vodítka pro jejich zohlednění v rámci ukládání trestu. Z pohledu individualizace trestu zvolil zákonodárce neurčité právní pojmy vhodně. Příliš rigidní vymezení totiž hrozí nespravedlností – zákonná definice nikdy nemůže předvídat všechny alternativy, které přináší praxe.  Ostatně to vyplývá i z judikatury Ústavního soudu, který zdůrazňuje individualitu každého jednotlivého trestného činu a jeho pachatele bez možnosti jakéhokoliv zobecnění. [2] 

Podíváme-li se však na neurčitými pojmy vymezenou diskreci soudů při ukládání trestu z pohledu právní jistoty, k pochybám o spravedlnosti uložené sankce dospějeme také. Konzistentnost a předvídatelnost soudního rozhodování jsou totiž principy stejně žádoucí, jako je individualizace sankce. [3]  Jistě nebylo záměrem zákonodárce docílit situace, kdy za zcela totožný skutek může tentýž pachatel obdržet trest na spodní i horní hranici trestní sazby pouze v závislosti na přiděleném soudci či státním zástupci. [4]

Jednou ze zásadních okolností, která ovlivňuje mimo jiné uložení trestu odnětí svobody, podmíněné propuštění či podmíněné odložení jeho výkonu je předpoklad vedení řádného života. [5]  Je to také okolnost, jejíž použití by pro mě jako pro začínající soudkyni představovalo největší překážku, neboť jsem toho názoru, že je užívána nekonzistentně a vnitřně rozporně, což považuji v situaci, kdy ovlivňuje ultima ratio trestního práva, tedy odnětí svobody pachatele trestného činu [6], za nepřípustné. V tomto textu se tedy pokusím nastínit, v čem spatřuji nesystematičnost takto nastavené okolnosti jako východiska pro rozhodnutí, zda dojde k uložení trestu odnětí svobody či nikoliv. Rozeberu i vodítka poskytnutá judikaturou Ústavního soudu ve vztahu k použití této okolnosti a pokusím se zhodnotit, zda nabízí v rámci ukládání trestů dostatečnou oporu. V závěru pak představím způsob řešení, který považuji za nejlogičtější vzhledem k platné právní úpravě (tedy bez návrhu na řešení de lege ferenda), i s pozitivními dopady, které by mohlo přinést.

Je vhodné na tomto místě uvést, že se věnuji pouze dílčímu vlivu vedení řádného života na uložení trestu odnětí svobody nebo jeho modalit. Naopak jeho použití jako hlediska pro ukládání alternativních trestů nebo jako polehčující okolnosti dle § 41 písm. p) trestního zákoníku považuji za smysluplné, jelikož v těchto případech plní funkci modifikační, a ne rozhodující okolnosti.

Pojem vedení řádného života a jeho výklad

Vedení řádného života je neurčitý právní pojem, jehož výklad je úkolem soudů. Jeho komplexnějšímu vymezení se však věnoval pouze Ústavní soud. V nálezu I. ÚS 1202/17 stanovil dvě základní definice pojmu vedení řádného života. První představuje tzv. minimální limit řádného života, tedy požadavek nepáchat trestnou činnost. Druhou je pak „takový životní styl, který odpovídá převládajícím hodnotám ve společnosti či převládajícím představám o řádném životě v dnešní společnosti“ [7], přičemž takovou kvalitu vedeného života lze od pachatele požadovat pouze jako výměnu za zmírnění uloženého trestu, tedy v situaci, kdy už pachatel spácháním trestného činu narušil pomyslnou společenskou smlouvu. Ústavní soud v tomto ohledu odkazuje na ukládání přiměřených omezení či povinností dle § 48 odst. 4 trestního zákoníku, tedy na požadavky, které postihují legální jednání pachatele, jako je např. požívání alkoholu či hraní hazardních her.

Takové pojetí je ovšem dle mého názoru možné aplikovat pouze na případy, kdy lze zhodnotit vedení řádného života zpětně za určité vymezené období, typicky tedy u podmíněného propuštění. Pomineme-li totiž na okamžik první definici řádného života a zaměříme-li se na požadavek vedení života určité kvality, kterou vymezuje momentální hodnotové nastavení společnosti, jedná se pouze o případy, kdy odsouzený již páchal trestnou činnost. Ústavní soud v bodě 21 citovaného nálezu zdůrazňuje, že z požadavku předvídatelnosti soudních rozhodnutí a právní jistoty vyplývá, že odsouzenému musí být jasné, jaké povinnosti musí plnit, aby požadavku řádného života dostál. Pokud tedy odsouzený musí na základě svého odsouzení plnit přiměřené povinnosti, např. zdržet se návštěv nevhodného prostředí či absolvovat konkrétní druh výcviku pro získání pracovní kvalifikace, je možné zpětně zhodnotit jeho život a předvídatelně rozhodnout, zda jej vedl řádně či ne.

Problém nastane při posouzení předpokladu vedení řádného života již v rámci ukládání trestu. Podle § 55 odst. 2 trestního zákoníku je možné za trestné činy s horní hranicí trestu odnětí svobody do pěti let uložit nepodmíněný trest odnětí svobody pouze za podmínky, že by jiný uložený trest nevedl k tomu, aby pachatel vedl řádný život. Postup vymezený Ústavním soudem je představitelný v případě, kdy se jedná o recidivistu, který buď znovu páchal obdobnou trestnou činnost („neřádný“ život dle první definice), nebo již měl stanoveny podmínky kvality života a opět je neplnil (druhá definice). 

Typicky si lze představit recidivistu drobnějších krádeží, který měl např. povinnost zdržet se hraní hazardních her, neboť byla v minulosti soudem shledána souvislost mezi jeho finanční tísní, jež ho vedla k těmto krádežím, a hraním hazardu. Ačkoliv tedy hraní hazardních her není kriminalizováno, může být v tomto případě důvodem, proč u dalšího odsouzení za přečin krádeže soud zvolí nepodmíněný trest odnětí svobody, pokud zjistí, že tento recidivista opět hazardu propadl a opět se dostal do finančních problémů. 

Jak by ale soud měl postupovat v případě prvopachatele nebo recidivisty, který ovšem neměl v minulosti pravomocně uložené plnění žádných povinností? Jak u recidivisty definovat vedení řádného života a odůvodnit, proč zde není předpoklad vedení právě takového života naplněn? A vede to tedy k důsledku, že bez ohledu na závažnost trestné činnosti by prvopachatelé trestných činů s horní hranicí trestu odnětí svobody do pěti let neměli být odsuzováni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody? [8] 

Vedení řádného života v rámci koncepce ukládání trestů

Je to přitom právě závažnost trestné činnosti, která by měla být základním východiskem pro uložení trestu, neboť trestní zákoník z roku 2009 vychází z koncepce proporcionality. Podle § 38 trestního zákoníku je “[T]restní sankce (…) nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele.” Podle důvodové zprávy je pak trestní zákoník založen mimo jiné na zásadě, že “ukládání a výkon sankcí vyjadřuje přiměřenost trestání ve vztahu k závažnosti trestného činu a osobě pachatele.” [9] Ustanovení § 39 odst. 2 trestního zákoníku stanoví, že povaha a závažnost trestného činu jsou určovány mimo jiné způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Jde podle mého názoru o koncepci odpovídající modelu „odplaty” (desert model), jak ji popsal Von Hirsh, kdy je trestnost úměrná závažnosti jednání, vycházející ze způsobené škody a viny pachatele. [10]

Výše uvedená situace (prvopachatel) je ale této koncepci rozporná. Závažnost trestné činnosti zde nemá na výběr druhu trestu vliv, jelikož je rozhodující okolností právě vedení řádného života.  

Navíc, pokud má dosavadní způsob života, který je v § 39 odst. 1 trestního zákoníku stanoven jako jedna z okolností, ke kterým musí soud při ukládání sankce přihlédnout, určovat, zda bude pachatel v situaci dle § 55 odst. 2 uvězněn či nikoliv, dostáváme se do patové situace z hlediska definic řádného života vytyčených Ústavním soudem. Ten jasně stanovil, že podmínky vedení řádného života mají být odsouzenému známy, aby se podle nich mohl chovat a byl naplněn princip předvídatelnosti a právní jistoty. To v případě posouzení dosavadního, tedy již uplynulého života, logicky možné není. Má být uvězněn člověk, který se dopustil pouze málo závažného trestného činu, ale má vysoké dluhy třeba z důvodu výše zmiňovaného hraní hazardních her? Nebo žije z hlediska většinové společnosti nepřijatelným, byť trestněprávně nepostihnutelným, způsobem života a neexistuje předpoklad, že své chování změní? Je pak v souladu se subsidiaritou trestní represe a trestem odnětí svobody jako prostředkem ultima ratio promítat nekriminalizované jednání pachatele do takto zásadního rozhodnutí?

Závěr

Na ustanovení § 55 odst. 2 trestního zákoníku jsem se pokusila nastínit, v čem shledávám systematickou nekonzistentnost a rozporuplnost požadavku vedení řádného života tak, jak je nyní v právní úpravě stanoven. Základní problém spatřuji v tom, že se v tomto nastavení promítá do úvah o uložení (či modifikaci) nepodmíněného trestu odnětí svobody zhodnocení jinak nekriminalizovaného jednání obviněného a toto hodnocení se stává určujícím pro budoucnost obviněného. Ani vodítka daná Ústavním soudem, který ostatně sám poukázal na nedostatečné vymezení tohoto pojmu a nekonzistentního přístupu obecných soudů k jeho užívání [11], nelze úspěšně aplikovat na všechny situace. 

Nepovažuji za relevantní protiargument, že soudce má v takových situacích vycházet z vlastní morální intuice a pracovních zkušenost. Pomíjí totiž existenci začínajících soudců, kteří nemají dlouholetou praxi, o kterou by se mohli opřít. Pro tyto případy neexistuje žádná databáze soudních rozhodnutí, ze které by se dalo vyčíst, jakou roli hrála ta která okolnost při ukládání konkrétního trestu, a tím se inspirovat. [12] Naše morální intuice je navíc málokdy tak přesná, aby nám pomohla rozhodnout v konkrétních případech. [13] Jinak řečeno se nelze spoléhat na to, že praxe přinese pouze naprosto jasné případy, ve kterých nebude prostor pro pochybnosti.

K výkladu neurčitých právních pojmů jsou povolány obecné soudy a úkolem Nejvyššího soudu je sjednocovat judikaturu. [14] Právě v judikatuře je tedy prostor k vyřešení výše uvedených problémů. Je-li cílem aktuální právní úpravy vymezit diskreci soudů prostřednictvím neurčitých právních pojmů, je třeba, aby v zájmu dodržování principu předvídatelnosti práva a právní jistoty soudy skutečně tyto pojmy konzistentně vykládaly a aby bylo možné se opřít o existující data o rozhodovací činnosti.  V důsledku by tak mohlo dojít k posílení principu individualizace trestních sankcí, neboť pevněji dané vymezení vedení řádného života by v případech odchýlení se od stálé judikatury zvyšovalo nároky na odůvodnění.

---

Vedení řádného života jako rozhodující okolnost při ukládání trestu - Helena Šmolková.pdf

Stáhnout PDF • 273KB

Doporučená citace: Šmolková, Helena, Vedení řádného života jako rozhodující okolnost při ukládání trestu, CHR - Studentský Blog, 25/5/2025, https://www.chrprfcuni.com/post/vedeni-radneho-zivota-jako-rozhodujici-okolnost-pri-ukladani-trestu

---

[1] DRÁPAL, Jakub. Jak strukturovaně ukládat a navrhovat tresty za zachování plné diskrece: Sedm fází ukládání trestů. Online. Státní zastupitelství. 2023, roč. 2023, č. 6, s. 16-28. ISSN 1214-3758. Dostupné z: https://www.aspi.cz/products/lawText/7/323644/1/2. [cit. 2025-04-27], str. 16

[2] Viz IV. ÚS 950/19, bod 81.

[3] K používání neurčitých právních pojmů se v případě podmíněného propuštění vyjádřil i Ústavní soud, který ve svém nálezu II. ÚS 482/18 v bodě 27 poukázal na to, že nevyjasnění těchto zásadních pojmů narušuje princip právní jistoty a předvídatelnosti práva.

[4] K rozdílům v ukládání trestů viz. DRÁPAL, Jakub a ŠOLTÉS, Michal. Rozdíly v ukládání a navrhování trestů: výsledky dvou experimentů. In: Trestní právo s lidskou tváří: V upomínku na Marii Vanduchovou. Wolters Kluwer, 2021, s. 51-69. ISBN 978-80-7598-879-9.

[5] Viz § 55 odst. 2, § 81 odst. 1, § 88 odst. 1 trestního zákoníku.

[6] Viz § 38 odst. 2 trestního zákoníku.

[7] I. ÚS 1202/17, bod 20.

[8] Pomineme-li extrémní případy, kdy by během ústního jednání explicitně tvrdili, že budou páchat znovu tutéž trestnou činnost, jakmile opustí jednací síň.

[9] Důvodová zpráva k zákonu č. 40/2009, trestnímu zákoníku, obecná část.

[10] VON HIRSH, Andreas. Deserved Criminal Sentences. Hart Publishing, 2017. ISBN 9781509902699.

[11] I. ÚS 1202/17, bod 22.

[12] DRÁPAL, Jakub. Formulace a konkretizace principů ukládání trestů: Zahraniční přístupy a řešení vhodná pro český právní systém. Online. Státní zastupitelství. 2020, roč. 2020, č. 6, s. s. 43-55. ISSN 1214-3758. Dostupné z: https://www.aspi.cz/products/lawText/7/286181/1/2. [cit. 2025-04-27].

[13] VON HIRSH, Andreas. Deserved Criminal Sentences. Hart Publishing, 2017. ISBN 9781509902699, str. 7.

[14] I. ÚS 1202/17, bod 22.