top of page

Právo na odpor ve vybraných rozhodnutích nejvyšších soudů

Tento text se zabývá analýzou vztahu usnesení Nejvyššího soudu (dále také jen „NS“) se spisovou značkou 7 Tdo 629/2012-43 [1] a rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále také jen „NSS“) spisové značky 5 As 34/2007-66 [2] k právu na odpor a otázkou, zda by jednání, jež bylo jejich předmětem, mohlo spadat pod ochranu garantovanou čl. 23 Listiny základních práv (dále také jen „Listina“).
Na začátek je třeba stručně shrnout skutkový stav a právní věty obou analyzovaných judikátů:
V usnesení se spisovou značkou 7 Tdo 629/2012 se NS zabýval případem muže, který agresivním a nepřiměřeným způsobem zasáhl proti excesivně jednajícím policistům, kteří uráželi a podrobovali identifikaci posádku kontrolovaného auta, aniž by k takovému chování měli jakýkoliv legitimní či legální důvod.
V rozhodnutí se spisovou značkou 5 As 34/2007-66 pak NSS rozhodoval o dovolání muže, který chtěl pověřeným osobám zabránit v pokácení stromu, který rostl před jeho domem, tím, že vešel do ohraničeného prostoru kolem stromu, kam byl veřejnosti přístup zakázán, a v něm navzdory výzvám policistu přetrvával, za což mu byla uložena povinnost zaplatit pokutu.
Jsou rozhodnutí v rozporu?
Domnívám se, že obě názorové pozice zmíněné v rozhodnutích se navzájem nevylučují a mohou být spolu souladné. NS v usnesení č.j. 7 Tdo 629/2012-43 žádným způsobem nevyslovil názor, že by obviněný sám měl hodnotit, zda se policisté zachovali excesivně a jeho čin by tedy nebyl trestný – řekl „pouze“, že příslušní policisté se excesivně chovali a tím pádem pozbyli zvýšenou ochranu poskytovanou trestným činem „Násilí proti úřední osobě“, ať už si o jejich činnosti obviněný myslel cokoliv. Jinými slovy, tuto ochranu by k dispozici neměli ani v tom případě, že by si obviněný myslel, že příslušníci policie jednají zcela v rámci svých pravomocí. Obviněný by však stále mohl být souzen za trestný čin ublížení na zdraví či jakýkoliv jiný násilný trestný čin, jehož obětí může být kdokoliv – chyba posouzení soudu zde spočívala pouze ve špatné právní kvalifikaci a subsumpci pod nesprávnou skutkovou podstatu nezávisle na myšlenkových pochodech obviněného.
Rozsudek NSS ze dne 5. května 2008 vydaný pod č.j. 5 As 34/2007-66 oproti tomu také stěžovatelovo právo na odpor proti veřejnému činiteli nijak nezpochybňuje – naopak, NSS se při svém rozhodování pustil do přezkoumávání legitimity stěžovatelova chování z hlediska poměřování hodnot chráněných zájmů, které byly v rámci dané situace poškozeny nebo ohroženy a vyvažování toho, za jakých okolností by stěžovatelovo chování nebylo trestněprávně ani správněprávně postižitelné. V daném případě pak došel k názoru, že zájem na ochraně životního prostředí, ztělesněný stromem, jehož pokácení chtěl stěžovatel zabránit, zdaleka nedosahoval potřeby ochránit životy a zdraví obyvatel, jejíž naplnění sledovaly svým postupem správní orgány, a stěžovatel tedy nemohl odporovat, protože v dané situaci k tomu nebyly splněny materiální podmínky.
Obě tato rozhodnutí tedy obstojí v rámci ideových pravidel, které zahrnují presumpci správnosti rozhodnutí moci úřední, které každý občan musí uposlechnout a musí se jimi řídit, i kdyby dospěl k názoru, že jsou protiprávní, neúčelná či neefektivní a to až do té míry, kdy by svou neposlušností hájil zájem objektivně výrazně převyšující zájem, který sleduje rozhodnutí, proti němuž vystupuje. To však neznamená, že tuto kvalitu si ve své hlavě vyhodnocovat nemá – ba naopak.
Historický význam
Stále je zde zachovávána myšlenková pozice formulovaná již ve čl. 7 Deklarace práv člověka a občana (dále jen ,,Deklarace”), tedy že: „Ti, kteří žádají, vyřizují a vykonávají nebo dávají vykonávati svévolné příkazy, mají býti potrestáni. Avšak každý občan vyzvaný nebo vzatý do vazby podle zákona, má okamžitě poslechnouti. Je vinným, odporuje-li.[3] Každý tedy musí i svévolný výkon moci uposlechnout, přestože nositelé svévole tím sami sebe rovněž vystavují nebezpečí trestu. Tento princip přitom má dle Deklarace fungovat právě až do té míry, než se svévole kvalitativně změní v útlak – v ten okamžik totiž přijde ke slovu čl. 2 téhož dokumentu, který mezi základní lidská práva řadí právě právo na odpor proti útlaku.
V moderní terminologii pak NSS tento „útlak“ přeformuloval do podoby oprávněnosti občana postavit se svévoli, pokud se nachází v situaci „krajní nouze“ – tedy každý, jemuž hrozí „bezprostřední nebezpečí“ a zároveň nesplňuje podmínky vyplývající z odst. 2 § 18 TZ, ve kterém je krajní nouze negativně definována: „Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.
Dá se tedy říci, že dnešní pojetí stanovení velmi striktních podmínek toho, kdy již může občan odporovat svévolnému rozhodnutí, jsou přísnější, než jak byly definovány v Deklaraci, stále však tato pravidla stojí na stejných myšlenkových konturách.
V této souvislosti, kdy české nejvyšší soudy pozoruhodně spojují institut krajní nouze s možností občanů bránit se proti policejní svévoli a útlaku, pak nelze přehlédnout, že i samotné „právo na odpor“, tak jak je definované ve čl. 23 Listiny, se oproti konci 18. století rovněž zpřísnilo. Obecný „útlak“ byl i na ústavní úrovni, kde se často pohybujeme v nejasných konturách a obecných termínech, velmi výrazně upřesněn (a tím došlo i ke zúžení významu pojmu) na „odstraňování demokratického řádu lidských práv a základních svobod, založeného Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.“ Na rozdíl od tehdejší právní úpravy současná ústavní formulace svým úzkým vymezením a kladením si mnoha podmínek ani na první pohled neumožňuje soudům zahrnout akty občanské nespokojenosti proti např. kácení stromů do rámce výkonu práva na odpor, protože hrozící zásah není pokusem o odstranění demokratického řádu a zároveň zde nebylo znemožněno použití jiných zákonných prostředků. Stejný případ absence naplnění podmínek pro možnost využití práva na odpor, pak nastal i v případě napadení excesivně konajících policistů – ač byli zbaveni speciální ochrany trestního práva, zdánlivě zde nebyla znemožněna možnost řešení situace jinými zákonnými prostředky a konání násilníka tedy nemohlo spadat pod ústavně garantované právo na odpor.
Uniforma = Reprezentace státní moci?
Je však otázkou, zda představitel státní moci, který jedná excesivně, byť v uniformě, stále reprezentuje státní moc? Domnívám se, že nikoliv – pokud tedy policista překračuje meze svých pravomocí, které mu zákon a nadřízená osoba svěřily, jedná již čistě jako soukromá osoba (byť s psychologicky zvýšenou autoritou), s reprezentací státní moci však již jeho osobní výlev nemá co dočinění. Pokud přistoupíme na tento pohled na věc, vyplývají z něj dvě zásadní věci: 1. projev odporu proti excesivně jednající úřední osobě nemůže ani teoreticky spadat do výkonu práva na odpor proti státní svévoli, neboť se ve skutečnosti jedná o spor dvou soukromých osob. Přesunuli bychom se tím tedy do sféry občanského práva, případně trestního práva v rovině sporu dvou fyzických osob – tak, jak nakonec případ vyhodnotil NS, v rovině teorie lidských práv pak do jejich horizontálního působení. Za 2. pokud by se osoba, které byl adresován excesivní pokyn rozhodla jej přezkoumat, nejednalo by se o vyhodnocování správnosti úředního postupu (neboť o ten by se vůbec nejednalo). Ochranu státní autority by tedy v ten okamžik pozbyla nejen daná osoba, ale i její pokyn, který se v případě excesivnosti netěší presumpci správnosti, legitimnosti, legality, atd., a není tedy důvod, proč by si adresát pokynu nemohl vyhodnotit sám, zda jej bude či nebude respektovat.
Rozhodujícím faktorem v našich vytvářených pravidlech by tedy tím pádem byla definice toho, kdy je již postup správního orgánu excesivní a kdy nikoliv. A také jak má adresát pokynu excesivnost vyhodnotit, když je k tomu oprávněn pouze v případě pokynu excesivního, zatímco u pokynu vydaného v rámci pravomocí úředního orgánu nic vyhodnocovat nemůže?
Tím se dostaneme k závěru, že pro fungování systému takovým způsobem, aby pokusům o excesivní výkon moci zabránil, je potřeba, aby každý občan měl právo zhodnotit, zda je daný výkon excesem či nikoliv. Pokud vyhodnotí, že se o exces nejedná, pak by již neměl ve své úvaze postupovat dále a vyhodnocovat si, zda je dané opatření účelné, legitimní či efektivní. Pokud však vyhodnotí, že se o exces jedná, pak musí mít právo se takovému excesivnímu jednání postavit – a to nikoliv v rámci práva na odpor, nýbrž prostě v rámci ochrany své důstojnosti a osobní autonomie. Nebylo by totiž jakkoliv legitimní vyžadovat, aby se někdo podřizoval pokynům jiné osoby, když tyto pokyny z hlediska své legitimity nejsou kryty autoritou výkonu státní moci – a nemožností toho, aby si každý v hlavě přezkoumal, zda se o exces v daném případě jedná či ne, by bylo právo na osobní autonomii zcela vyprázdněno (protože by každý musel slepě poslouchat byť i zdánlivé představitele státní moci, ať už by po něm chtěli cokoliv). Rozhodnutí neřídit se pokyny, které považuji za excesivní, případně se jim i bránit, když to situace vyžaduje, by pak mělo být beztrestné, pokud daná osoba dokáže racionálně zdůvodnit, proč se domnívala, že se o excesivní pokyn jedná (aby se předešlo na druhé straně i svévoli adresáta a ten nemohl označit za exces cokoliv, čím by se nechtěl řídit).
Zajímavé pak je, že usnesení NS obsahuje i pasáž, která říká, že pokud není jisté, zda se konání orgánu státní moci opravdu odehrálo excesivním způsobem, pak je třeba tomu v rámci aplikace zásady „in dubio pro reo“, neboli v pochybnosti ve prospěch obžalovaného, přistupovat, jako kdyby jednání excesivní bylo. To značně rozšiřuje škálu situací, ve kterých se může každý svévoli bránit i na ty situace, kdy by po ruce neměl zcela přesvědčivý důkaz překročení pravomocí. Tato zásada se přitom dle názoru soudu musí aplikovat nejen v trestním právu, nýbrž i správním.
Kdy by připadalo v úvahu právo na odpor?
Pojďme však nyní ohlédnout od toho, že excesivní jednání výkonem státní moci vůbec není, a zkusme se zaměřit na otázku, zda by obrana proti excesivnímu výkonu státní moci šla v dotyčných případech zařadit pod ochranu práva na odpor tak, jak je definováno ve čl. 23. Listiny. Východiskem pro to může být zajímavá poznámka NS o tom, že obviněný v případě 7 Tdo 629/2012 jednal „z titulu své veřejné angažovanosti v oblasti ochrany lidských práv“, aniž by přitom soud tuto svou úvahu jakkoliv dále rozvedl či užité pojmy vysvětlil. Zdá se tedy, že soud právo na odpor bere jako axiom, který je automatický a žádné vysvětlení nepotřebuje, že každý má titul „veřejně se angažovat v oblasti ochrany lidských práv, pokud jedná proti jednání, o němž se (ať již oprávněně či nikoliv) domnívá, že je excesem či alespoň projevem svévole“. Dotýká se tedy NSS v tomto okamžiku práva na odpor? Nebo odkud toto právo „bránit lidská práva ostatních osob“ pramení, pokud ne z práva na aktivní obranu svých či cizích práv proti útlaku?
Jak již bylo řečeno, ve výše zmíněných případech se o využití ústavně garanto vaného práva na odpor zdánlivě nejspíše hovořit nedá, neboť policisté ani v jednom z případů neusilovali o „odstranění demokratického řádu lidských práv a základních svobod České republiky“, což je podmínka, kterou klade čl. 23 Listiny. Zároveň však dovolatelé v obou případech hájili své či cizí lidské právo – na příznivé životní prostředí a právo nebýt diskriminován, v kombinaci s dalšími.
Stačilo by tedy k tomu, aby se daný případ dostal pod ústavní ochranu práva na odpor, to, aby člověk bojoval nikoliv proti snaze o odstranění demokratického systému jako celku, ale „pouze“ za to, aby byla respektována jedna z jeho podstatných náležitostí? Z ústavně-právní teorie, jak píše např. bývalý ústavní soudce, prof. Jan Filip, vyplývá, že základy demokratického státu (či demokratické hodnoty, jak jsou nazývány v Listině) „jsou vzájemně významově propojené (jeden na druhém závisí, vzájemně se dotváří, nelze je pochopit bez souvislosti s ostatními).[4] Z toho by vyplývalo, že pokud by byl odstraněn jeden z aspektů demokratického právního státu, tedy např. důraz na ochranu lidských práv v každém individuálním případě, vedlo by to nevyhnutelně k pádu systému jako celku, neboť na dodržování tohoto principu plně závisí i principy jiné. A pokud je pro ochranu systému klíčové postavit se za ochranu lidských práv v každém jednotlivém případě, pak takový čin ochrany v každém jednotlivém případě musí být považován i za ochranu systému jako celku. Čl. 23 Listiny nestanoví, že právo na odpor může být využito pouze v případě, že se někdo snaží odstranit „demokratický řád lidských práv a základních svobod“ dlouhodobě či systematicky – z toho vyplývá, že stačí, pokouší-li se o to někdo jednorázově. Podmínka použití odporu proti někomu, kdo se, navíc z alespoň zdánlivé pozice výkonu státní moci, pokouší nezákonně narušit něčí lidské právo (pokud by tak opravdu činil neprávem a mimo zákonné meze založené v Listině), by se tedy v analyzovaných případech dala považovat za splněnou.
Další podmínkou, kterou klade čl. 23 Listiny, je, že „činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny“. Co se účinného použití zákonných prostředků týká, tato část podmínky by v daných případech nejspíše splněna byla, neboť je otázkou, zda v daných situacích existoval jiný účinný zákonný prostředek, kterým by šlo sledovaných cílů dosáhnout (jakkoliv byly neproporční). Zákonný prostředek, jehož aplikace se nabízí, je-li třeba, aby řešení bylo rychlé a předešlo se nezvratné újmě, bývá zavolat policii. Ta však již v případě rasistických nadávek byla na místě přítomna a na Generální inspekci bezpečnostních sborů se člověk dovolá obtížně. Zavolání policie, která byla na místě a byla zdrojem problému, by tedy nejspíše nepomohlo – nehledě na to, že v daném případě bylo třeba zasáhnout okamžitě a ne až za několik minut po příjezdu policejních jednotek, kdy by již mohla vzniknout značná újma na právech osob, jimž dovolatel pomáhal. Účinný zákonný prostředek tedy dovolatel nejspíše k dispozici vskutku neměl.
Poslední částí podmínek, které je třeba naplnit z hlediska možnosti aplikace čl. 23, je pak ta z mého pohledu nejkontroverznější a nejméně jasná – totiž že právo na odpor je aktivováno až v situaci, kdy „činnost ústavních orgánů je znemožněna“.
Pokud bychom postupovali čistě jazykovým výkladem, dospěli bychom nutně k názoru, že okamžik, kdy je činnost ústavních orgánů znemožněna, je pro uplatnění práva na odpor z hlediska jeho účelu pozdě. Znamenalo by to totiž, že by občané neměli právo na odpor ani v situaci, kdy by někdo systematicky usiloval o odstranění hodnot lidských práv a demokratického právního státu. Všem by bylo jasné, čeho se snaží dosáhnout, ale dokud by zasedala Poslanecká sněmovna, NKÚ, Česká národní banka či jiné ústavní orgány, nemohli by s tím nic dělat a právo na odpor by k dispozici neměli. Okamžik, kdy je činnost ústavních orgánů znemožněna, je totiž nutně okamžikem, kdy se rozvratiteli již minimálně částečně povedlo dosáhnout jeho cíle a vyřadil ústavní orgány z provozu – či ještě hůře, vůbec je z provozu nevyřadil, činnost ústavních orgánů znemožněna není a ústavní soud či parlament jsou nadále činné, pouze pod kontrolou diktátora. Z toho je jasné, že čistě jazykovým výkladem podmínku „znemožnění činnosti ústavních orgánů“ interpretovat nelze.
Jak ji však interpretovat jinak? Čistě teleologickým výkladem bychom se dostali naopak k závěru, že je tato podmínka čekání na znemožnění činnosti ústavních orgánů z hlediska smyslu celého práva na odpor holý nesmysl a bylo by třeba celé toto sousloví ignorovat – to však samo o sobě rovněž nezní příliš ústavně konformně a v souladu se zásady demokratického právního státu. Je tedy dle mého názoru třeba přistoupit ke kompromisu a použít analogii s větou hned následující, tedy že stejně jako u „účinného použití státních prostředků“ zde byla myšlena činnost v materiálním smyslu slova, tedy „účinná činnost ústavních orgánů“ – protože pokud jsou ústavní orgány činné neúčinně, pak je to z hlediska ochrany lidských práv stejné, jako by činné nebyly vůbec (a i tak se tato podmínka zdá být stále moc přísná, protože okamžik, kdy je účinná „činnost ústavních orgánů znemožněna“ už je z hlediska ochrany systému rovněž pozdě – ve skutečnosti by tedy z hlediska smyslu měla, v souladu s principem prevence, stačit k aktivaci práva na odpor pouhá „relevantní hrozba“ toho, že se ústavní orgány a zákonné prostředky neúčinnými stanou). A sledujeme-li tuto argumentační linii, pak dospějeme ke stejnému závěru, jako u „účinných zákonných prostředků“ – tedy že žádná činnost ústavních orgánů by v daném případě pro zabránění vzniku újmy na lidských právech účinná nebyla – protože když jste ve střetu s excesivně jednajícím policistou, žádný ústavní orgán by nebyl dost rychlý na to, aby vás ochránil (i kdyby chtěl). Pro to, aby daná situace spadala pod článek 23 Listiny, tedy byla v případě excesivního jednání policistů na Praze 8 naplněna i tato podmínka.

Závěrem lze říct, že v rozebíraných případech se jednání obviněného/stěžovatele pod ochranu práva na odpor vztáhnout nedá, neboť oba jednali neproporčně vzhledem k účelu a smyslu hodnot, které chránili a ohrožovali. Naplnění podmínky proporcionality je přitom obecně podmínkou výkonu jakéhokoliv lidského práva. Zároveň z historického vývoje institutu práva na odpor vyplývá, že slouží k ochraně obyvatelstva před útlakem ze strany státní moci, která však excesivně jednajícími policisty vykonávána nebyla. Tato charakteristika sice není přímo vepsána v Listině, kde je naopak uvedeno, že občané mají právo se postavit na odpor proti „každému“, tedy teoreticky i soukromé osobě, jak však vyplývá z textu výše, toto ustanovení Listiny nelze vykládat čistě jazykovým výkladem, neboť by jinak ztratilo svůj smysl.
V případě, kdy by se však jednalo o útlak řízený státní autoritou, např. předmětní policisté šikanovali Romy v souladu s pokyny od svých nadřízených, připadala by obrana v rámci čl. 23 Listiny v úvahu, neboť všechny podmínky v něm uvedené je možné naplnit i v případě, kdy se někdo pokouší upřít něčí výkon lidských práv v úsilí ojedinělém, spontánním a nesystematickém.
 
Právo na odpor ve vybraných rozhodnutích nejvyšších soudů.docx
.pdf
Download PDF • 142KB

Doporučená citace: Drahorád, Jakub, Právo na odpor ve vybraných rozhodnutích nejvyšších soudů, CHR - Studentský blog, 25/10/2023, https://www.chrprfcuni.com/post/právo-na-odpor-ve-vybraných-rozhodnutích-nejvyšších-soudů

 
[1] 5 As 34/2007 – 66. Rozsudek NSS ze dne 05.06.2008- Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/judikat/nsscr/5-as-34-2007-66
[2] 7 Tdo 629/2012. Usnesení NS ze dne 20.06.2012. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/judikat/nscr/7-tdo-629-2012
[3] Deklarace práv člověka a občana. Plné znění dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/34416/DPPR_2010_1__0_38655_0_64079.pdf?sequence=4&isAllowed=y
[4] Filip, Jan. Ústavní právo. Základní pojmy a instituty. Brno: Masarykova univerzita. 1999.
bottom of page