Afirmativní akce, známější pod svým pejorativnějším názvem pozitivní diskriminace či neutrálnějšími vyrovnávací postup, pozitivní akce, preferenční program či angažovaná vstřícnost, je v dnešní polarizované době jen jednou z mnoha kontroverzí, jež sociopolitická realita přináší. Je útokem na široce chápanou meritokracii a ideu přísně aktuální formální rovnosti, jež podřazuje svým antidiskriminačním cílům, což z letmého individualistického pohledu na mnohé působí nespravedlivě, čímž dává celé opatření možnost vzniku své kontroverzní auře. Dnes nejaktuálnější je afirmativní akce genderová, známe ale i rasovou a jiné.
Legitimita praktická – historické a současné právní uznání
Každé teoretické zkoumání se zdá poněkud mělké a sebestředné, není-li porovnáno s realitou. Přišlo by mi naivní domnívat se, že zvládnu jakékoli sebeteoretičtější téma obsáhnout vlastními myšlenkami, a přišlo by mi arogantní a hloupé na to spoléhat. Legitimita afirmativní akce je téma, jež je v souvislosti s kontroverzí podpůrných opatření v centru pozornosti nejen veřejnosti. Tato legitimita je jí často apriorně odmítána, což si ovšem pro svou charakteristickou myšlenkovou mělkost stěží zaslouží hlubší rozbor, zajímavější jsou ovšem rozhodnutí orgánů, jimž je uloženo legitimitu té které afirmativní akce podrobně přezkoumat – soudů. Proto bych je chtěl v stručném historickém kontextu vyložit.
Historie v USA
V Evropě je dnes afirmativní akce chápána především jako záležitost genderu, její původní povaha je však jiná. Ve Spojených státech, odkud samotný termín affirmative action pochází, se jednalo především o prostředek nápravy diskriminace rasové, kořeny se nachází v činnosti prezidentů Kennedyho a Johnsona – jako počátek skutečné a otevřené afirmativní akce (v rané formě bychom ji mohli nalézt i v Úmluvě o odstranění všech forem rasové diskriminace – čl. 1, bod 4) [1] by se dal chápat Executive order n. 11246. [2] Dalším vývojem je koncipována kritická teorie rasy, zkoumající latentní relikty historické diskriminace, za afirmativní akci bojují princetonské časopisy Theory of Justice či Philosophy & Public Affairs. Od 60. let pak probíhá i rozvoj toho nejkontroverznějšího z afirmativních opatření, a to kvót. Jejich počátek je spojen s prezidentem Nixonem a tzv. Filadelfským plánem, úpadek pak začíná v 90. letech se změnou složení Nejvyššího soudu USA ve volebním období George W. Bushe, kdy byl jmenován mj. i v posledních dnech již nechvalně proslulý soudce Clarence Thomas. [3]
Právě s pověstnou kontroverzí afirmativních opatření pak souvisí mnohá soudní řízení, jež se jejich legitimitou zabývala. Z nejvýznamnějších jmenujme univerzitní de Funis vs Washington University, Bakke vs California University, Grutter vs. Bollinger či Gratz vs. Bollinger, dále Richmond vs Croson, Fullilove vs Klutznick a Adarand Constructors, Inc. vs Pena – zlomový případ, jímž se po letech pravidla pro podpůrná opatření zpřísňují – je vyžadován přesvědčivý vládní zájem, přesná modelace, a je zdůrazněn už dřívější požadavek časové omezenosti. Většina těchto případů se týká otázky rasové, a to v univerzitním prostředí, úžeji s předmětem, v rámci něhož je tato práce psána, souvisí Johnson vs. Transportation Agency, v němž je napadeno afirmativní opatření ve prospěch ženy, a to nikoli ve škole, nýbrž v zaměstnání. [4]
Z výše uvedených případů (které samy, nutno poznamenat, byly vývojem, jenž tyto podmínky tvořil) pak krystalizují hranice legitimity konkrétněji: „(1) Konkrétní afirmativní opatření nemůže být odůvodněno pouze obecnou společenskou diskriminací existující v minulosti či jejími současnými důsledky, jako je např. celkově špatné postavení určité menšiny, (2) opatření, které jakýmkoli způsobem přihlíží k rase, resp. etnicitě, musí mít přesně stanovený cíl, který je dostatečně přesvědčivý a konkrétní, (3) stanoveného cíle nelze dosáhnout účinně alternativními, „barvoslepými“ opatřeními, (4) opatření musí být navrženo tak, aby minimalizovalo dopady na nevinné strany, (5) opatření musí být flexibilní a komplexní, aby naplnilo stanovený cíl, a (6) musí být časově omezeno nebo podrobeno revizi, aby nepokračovalo poté, co byl cíl naplněn. Tyto základní teze pak platí pro všechny kategorie opatření, bez ohledu na to, zda se opírají o argumenty spravedlnosti nebo užitečnosti.“ [5]
Kritika afirmativní akce ale neprobíhá jen na poli soudním, např. afroamerický harvardský sociolog Wilson vznáší relevantní námitky, kdy jí vyčítá špatné zacílení – afirmativní opatření často zvýhodňují již zvýhodněnou afroamerickou střední třídu, zatímco skutečně potřební sociálně slabí Afroameričané na ni v absolutní většině případů nedosáhnou. Wilson odmítá rasu jako rozhodující faktor v cílenosti afirmativních opatření, místo ní nabízí pojetí třídní – prosazuje ideu afirmativní akce jako opatření pro sociálně znevýhodněné. [6]
Historie v EU
Silnější orientace na genderový než rasový aspekt v evropském kontextu je přirozeně podmíněn historickým vývojem starého kontinentu, který až na dobu 2. světové války nemusel otázku rasismu řešit natolik aktivně jako jeho zaatlantský protějšek, nebo ji minimálně nemusel řešit v její nejokatější a institucionalizované podobě, tj. otroctví. Rozvoj afirmativních akcí v evropském prostoru je spjat především s Evropskou Unií.
Základem afirmativní akce v primárním právu je Amsterodamská smlouva, která ve čl. 2, bodu 5(7) přidává do zakládacích smluv ES následující článek:
„Without prejudice to the other provisions of this Treaty and within the limits of the powers conferred by it upon the Community, the Council, acting unanimously on a proposal from the Commission and after consulting the European Parliament, may take appropriate action to combat discrimination based on sex, racial or ethnic origin, religion or belief, disability, age or sexual orientation.“ [7]
Z nejvýznamnějších předpisů sekundárního práva, zabývajících se vyrovnávacími postupy, se pak hodí zmínit alespoň milníky, jimiž jsou Směrnice EP a Rady 2006/54/ES o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání či Council Directive 2010/18/EU of 8 March 2010, upravující nárok na rodičovskou dovolenou. Počet podrobnějších a propracovanějších předpisů ale stále roste a není účelem této práce čtenáře detailně seznámit s recentní legislativní činností EU.
I v Unii byla afirmativní akce podrobena kritice na soudní půdě, vyjadřoval se k ní Soudní dvůr Evropské unie v rozsudcích Kalanke vs. město Brémy (kde je stanoveno, že na základě výše zmíněného článku Amsterodamské smlouvy nelze brát ženské pohlaví jako automatický důvod k vyrovnávacímu postupu) a Marschall vs. Severní Vestfálsko (kde jsou podmínky uplatnění poněkud uvolněny – stačí, aby měl mužský kandidát na pracovní pozici při ekvivalentní kvalifikaci šanci). [8]
Historie v ČR
Genderová afirmativní akce má na českém území kořeny již v komunistickém režimu, kde byla aplikována po vzoru SSSR. Např. byly zřizovány ženské výbory u Národních výborů, v Parlamentu existovala 30% kvóta, která sice nebyla naplňována, existovala ale vcelku úspěšná snaha se jí alespoň přiblížit. (Není bez zajímavosti, že významný pokles procentuálního zastoupení žen v zastupitelských sborech proběhl po sametové revoluci, dnes máme podíl žen v PSP 25 %, v Senátu pak pouhých 14,8 %.) [9] Zatímco v Evropě nabývají v 90. letech podpůrná opatření především genderový rozměr, v ČR vystupuje do popředí opět aspekt rasový, a to zejm. v souvislosti s problematikou diskriminace romské menšiny.
Snahu o řešení institucionalizované diskriminace vůči nim představuje tzv. Bratinkova zpráva 1997 (vl. usnesení 686/1997), na základních školách jsou ale zaváděny vyrovnávací akce pro romské děti prostřednictvím metodických pokynů MŠMT již v pol. 90. let. (Jsou pro ně vytvářeny přípravné třídy, poskytováni pedagogičtí asistenti, později i hrazeny obědy či sešity apod.) Podporou vzdělanosti romské menšiny se pak zabývá i organizace Člověk v tísni, např. prostřednictvím projektu Uč se, more. Afirmativní akci posvěcuje i Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (čl. 4) [10], antidiskriminační zákon v § 7 [11], na něj pak navazuje zákoník práce v § 16. [12]
Konečně se zdá hodno zmínit, že existují i afirmativní akce, chránící muže – např. norská vyhláška z roku 1998, která podporuje jejich zaměstnávání ve vzdělávání a pečovatelství. Podpůrná opatření jsou dnes rozsáhlou praktikou, jež se neomezuje jen na euroamerický prostor, ale existuje např i v JAR, Austrálii, Indii, Malajsii či Brazílii. Toto mezinárodní uznání, jež se jim dostává, je pak minimálně nikoli nepodstatným argumentem, přispívajícím k legitimitě afirmativních akcí.
Legitimita teoretická
Legitimita individuální
První zkoumaný pohled je pohledem individualistickým – odhlížejícím od společenského zájmu, zaměřujícím se pouze na legitimitu v rámci poměru, v němž je afirmativní akce uplatněna. Lze totiž najít legitimitu v klasickém příkladu, kdy je konkrétní jedinec nevybrán na určitou pozici nikoli z důvodu nedostatečných schopností, nýbrž pro upřednostnění kandidátky – ženy?
Odhlédněme při posuzování této otázky od subjektivního pohledu, jenž se ve zkoumání individualit nabízí, a pokusme se legitimitu i na této úrovni uchopovat objektivně, byť v realitě bude přítomna nejspíše latentně a byť v realitě se na jejím místě usadí spíše subjektivně hodnocený pocit (ne)spravedlnosti. Píšu-li ovšem legitimita objektivní, je toto sousloví jakousi zkratkou. Objektivní zde neznamená oproštěné od perspektivy, nýbrž oproštěné od emocí, pocitů dojmů – oproštěné od lidské nelogičnosti. Proto objektivní legitimita z pohledu zúčastněné strany není protimluv.
Ač ale vytknu tyto požadavky, nemohu si dopomoci než dojít celkem rychle k poměrně jednoznačnému závěru, co se individuální legitimity afirmativní akce týče. Vychází mi zkrátka, že nemohu říct, že by legitimní byla. Ovšem nikoli proto, že bych k tomu dospěl na základě analýzy, nýbrž proto, že posuzovat legitimitu podpůrných opatření z individuálního hlediska mi přijde zcela pomýlené, na rozdíl od objektivní legitimity z pohledu zúčastněné strany se mi zdá být zcela zřejmým protimluvem.
Na legitimitu afirmativní akce totiž nelze nahlížet individualistickým pohledem, neboť jde o společenské opatření. Jde o kompenzaci nerovnosti, jež je sice tvořena individuálními případy, ale relevantní pro její posuzování je generalizovaná společenská realita. Právo na rovné zacházení existuje svou povahou ve společenském rámci a problémy, jež afirmativní akce potírá, jsou též ve společenském rámci, argumenty individuální jsou zde tedy zcela irelevantní. Je scestné opatření svou povahou, počátkem i cílem společenské roubovat na individualistické požadavky etiky, neboť je dalece přesahuje a překonává je legitimita, již afirmativní akce skutečně mít může – legitimita společenská.
Jakýkoli neduh společnosti je neduhem generalizovaným, neboť společnost v realitě neexistuje – nelze si na ni sáhnout, nelze jí udělit pokutu za diskriminační chování v obsazování zaměstnaneckých pozic – víme ale, že tyto případy nastávají. A je-li legitimní potírat společenský neduh, musí tím nutně být legitimní i poněkud potlačit některé pozitivní možnosti, které se jejím jednotlivým složkám – lidem – nabízejí, dokud je tak činěno v rámci, který nepřekročí intenzitou svých následků negativních následky pozitivní.
Jedním z argumentů pro afirmativní akci totiž je právě argument utilitaristický – totiž že diverzita je celospolečensky výhodná jak ekonomicky, tak politicky – potlačení práv individua (můžeme-li tak afirmativní akci vůbec nazvat) je tak legitimováno celospolečenským prospěchem, jenž se přirozeně týká i „poškozeného“ (např. na určitou pracovní pozici nepřijatého) člověka, který je tak beneficientem spíše než ochuzeným.
Trvali-li bychom však na chápání afirmativní akce individualisticky, lze ji legitimizovat jejím negativním charakterem, kdy je nikoli prostředkem, poskytujícím cokoli nadstandartního, nýbrž opatřením dorovnávajícím stále, byť latentně, nerovný stav, kdy v tomto případě „poškozený“ bílý muž je skrytým beneficientem minulé diskriminace rasové či genderové, je tedy pouze logické tuto nerovnost afirmativní akcí v individuálním případě dorovnat.
Legitimita společenská
V kontextu společenském je afirmativní akce prostředkem k rovnosti, dorovnávání dluhu, překonávání historicky daných výchozích nerovností, je kompenzací, nikoli diskriminací.
Co se rovnosti týče, je nutno tento ideál chápat nejen v teoretickém kontextu zaprášených zákonů, ale především v rovině materiální, faktické, jíž přece ony zákony slouží. Pointa ideálu rovnosti je totiž přece… inu rovnost. Té se snažíme dosáhnout, a to nikoli rovnosti potenciální, neboť ta je v případech dříve diskriminovaných limitována fakticitou – historické břímě nám znemožňuje dosáhnout materiální rovnosti příležitostí čistě teoreticky rovnými příležitostmi – je proto třeba afirmativních akcí, neboť nejde než o faktické naplňování prvotního ideálu – přibližování se základu, na němž požadavek rovnosti stojí a bez nějž nemá smysl.
Právě v tom je též nejvíce vzdálen diskriminaci, neboť ta je jeho přímým protipólem, jemuž čelíme, a to rovností, mj. i prostřednictvím afirmativní akce. Afirmativní akce je v konečném důsledku negativním opatřením, odstraňujícím nějaký nedostatek, nikoli aktivně prosazujícím nějakou nerovnost (jako to činí diskriminace). Je ovšem ekvivalentně nutno zdůraznit, že tato logika platí pouze do té chvíle, do níž toto historické břímě existuje a dokud míra podpůrného opatření nepřeváží v negativních důsledcích nad pozitivy, negativní charakter afirmativní akce je vratkým a není nesnadno jej při neopatrném zacházení s afirmativní akcí překonat. V ten moment již ovšem toto opatření ztrácí jakoukoli legitimitu. Legitimita afirmativní akce je tedy sice křehká, není ovšem neexistentní.
Tato křehkost se naplno zjevuje u nejkontroverznějšího z afirmativních opatření – kvót. Jak bylo zmíněno, jejich existence je dlouhodobá, např. v Norsku byly zavedeny již v r. 1981 zákonem o rovnosti pohlaví [13], přesto jsou právě ony vnímány jako nejcharakterističtější z démonizované pozitivní diskriminace. Je nutno si uvědomit, že ze všech podpůrných opatření se kvóty nejméně zaměřují na rovnost na vstupu a nejvíce na rovnost výsledkovou. Zatímco většina afirmativních opatření má minimálně tendenci překonávat historický dluh organicky, kvóty jsou opatřením násilným a svou povahou veskrze umělým. Je proto obzvláště složité dohodnout se, kdy jsou ještě přípustné a kdy již nikoli. Jejich legitimita je především otázkou míry, otázkou možnosti alternativ, na jejich uplatnění se dá vlastně použít ústavní test proporcionality, tázající se po vhodnosti, potřebnosti a přiměřenosti. Mohou být jen nejhrubší záplatou, neboť neřeší problém – a to společenskou nerovnost, nýbrž jej pouze schovávají pod záplatu, jíž se snaží být. Jsou řešením symptomu, nikoli jádra problému.
Pro kvóty v politice argumentuje např. profesorka Stockholmské univerzity Drude Dahlerupová, a to následujícími devíti body: (1) kvóty jsou nástrojem účinným, (2) kvóty donutí subjekty ke skutečné snaze o inkluzi, čímž se způsobí nárůst kandidátek organicky, (3) kvóty napomohou diverzitě, (4) přinesou nové pohledy, (5) povedou k zaměření se na nové problémy, (6) přispějí ke spravedlivější legislativě, (7) z důvodu relevance genderu nepřestanou nikdy být potřebnými a (8 a 9) přispějí k demokratizaci. [14]
Je důležité si uvědomit, že z tohoto výčtu jsou argumenty 3-6, 8 a 9 argumenty pro rovné zastoupení, nikoli pro kvóty, 1 správně staví svou legitimitu na kvótách jako poslední možnosti, 2 je domněnkou a 7 argumentem, který staví vší legitimitu pouze na utilitaritě, která je ovšem velmi omezena právě „testem proporcionality“. Omezení, která i akademicky formulované argumenty na kvóty svou povahou kladou, se tedy zdají zjevné.
Křehkost legitimity afirmativní akce ovšem vyvstane i u výše zmíněného zamyšlení prof. Wilsona – může být rasa legitimním důvodem pro afirmativní akci? Je zde důležité rozlišit korelaci a kauzalitu – rasa musí být důvodem, proč nejsou příležitosti rovné, nemůže přece pracovat pouze se souvislostí a např. poskytovat Romům štědřejší ekonomickou podporu než ekvivalentně sociálně postaveným bělochům či Asiatům. Tyto rozdíly jsou sice delikátní, to jim ale neubírá na relevanci. Ubírá jim to ovšem na společenském pochopení, ono postavení afirmativní akce na hranici legitimity, její snadná záměna s diskriminací, její složitost a těžká stravitelnost při jen letmém zamyšlení, na nějž je dnešní člověk – informační konzument – tak zvyklý, jsou dle mého soudu důvodem kontroverze, jež ji obklopuje.
Není nesnadné narazit na limity, jež afirmativní akce má, a není nesnadné je přestřelit. I tím získává svou démonizovanou auru, která jako by odmítala všechny pozitivní následky, jež podpůrná opatření mají. Dokázala bezprecedentně zvýšit podíl diskriminovaných skupin v mnoha oblastech, jež pro ně byly dříve uzavřené. Přispívá k rozvoji diverzity, jíž se stává objektivně užitečnou. Dorovnává materiální nerovnosti, které si s sebou společnost nese jako své historické břímě a jež formální rovností odstranit nejdou.
Afirmativní akce je legitimována nejen společenskou potřebou a užitečností, ale i svou společenskou povahou. Je opatřením, které nutně jednotlivci odebírá (resp. neposkytuje) některá privilegia, ovšem činí tak v zájmu vyšším a takovém, který může i ochuzenému prospět.
Afirmativní akce je legitimní. Ale pouze do té míry, jsou-li splněny všechny z mnoha kritérií, která jsou její legitimitě kladena. Je opatřením komplexním a snadno nesprávně uchopitelným, ale nutným. Doufejme, že co nejdříve již nutným nebude.
Doporučená citace: Děkanovský, Lukáš, Legitimita afirmativní akce, CHR - Studentský blog, 10/3/2024, https://www.chrprfcuni.com/post/legitimita-afirmativní-akce
[1] Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 95/1974 Sb., Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace. Vláda České republiky [online]. Praha, 15. 8. 1974 [cit. 2022-06-28]. Dostupné z: https://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rlp/dokumenty/umluva-o-odstraneni-vsech-forem-rasove-diskriminace-19721/
[2] Executive Order 11246: Equal Employment Opportunity. U. S. Department of Labor [online]. Washington: Office of Federal Contract Compliance Programs [cit. 2022-06-28]. Dostupné z: https://www.dol.gov/agencies/ofccp/executive-order-11246/ca-11246
[3] ŠTĚDROŇ, Jakub. Dějiny a přítomnost afirmativních opatření (pozitivní diskriminace) v USA, České republice a dalších vybraných zemích [online]. Praha, 2016 [cit. 2022-06-28]. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/80005/140049674.pdf?sequence=1&isAllowed=y. Dizertační práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Vedoucí práce Doc. PhDr. Zdeněk Uherek, CSc.
[4] Dokument č. VIII/26: Johnson v. Transportation Agency, Santa Clara County. KUKLÍK, Jan a Radim SELTENREICH. Dějiny angloamerického práva. Praha: Linde, 2007, 798-801 (4 strany). Vysokoškolské právnické učebnice. ISBN 978-80-7201-688-4.
[5] BARŠOVÁ, Andrea a Pavel BARŠA. Afirmativní akce: jiná diskriminace, nebo cesta k různosti? [online]. Brno, 2003 [cit. 2022-06-28]. Dostupné z: https://adoc.pub/afirmativni-akce-jina-diskriminace-anebo-cesta-k-rznosti.html. Článek. Fakulta sociálních studií Brněnské univerzity.
[6] ŠTĚDROŇ, Jakub. Dějiny a přítomnost afirmativních opatření (pozitivní diskriminace) v USA, České republice a dalších vybraných zemích [online]. Praha, 2016 [cit. 2022-06-28]. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/80005/140049674.pdf?sequence=1&isAllowed=y. Dizertační práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Vedoucí práce Doc. PhDr. Zdeněk Uherek, CSc.
[7] Treaty of Amsterdam amending the Treaty on European Union, the Treaties establishing the European Communities and certain related acts: Contents. EUR-lex.europa.eu [online]. 10. 11. 1997 [cit. 2022-06-28]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/HTML/?uri=CELEX:11997D/TXT&from=CS
[8] ŠTĚDROŇ, Jakub. Dějiny a přítomnost afirmativních opatření (pozitivní diskriminace) v USA, České republice a dalších vybraných zemích [online]. Praha, 2016 [cit. 2022-06-28]. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/80005/140049674.pdf?sequence=1&isAllowed=y. Dizertační práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Vedoucí práce Doc. PhDr. Zdeněk Uherek, CSc.
[9] Zastoupení žen a mužů v politice. Forum 50 % [online]. Praha, 2022 [cit. 2022-06-28]. Dostupné z: https://padesatprocent.cz/cz/statistiky/zastoupeni-zen-a-muzu-v-politice
[10] Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 62/1987 Sb., Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen. Vláda České republiky [online]. Praha, 25. 10. 2006 [cit. 2022-06-28]. Dostupné z: https://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rlp/dokumenty/umluva-o-odstraneni-vsech-forem-diskriminace-zen-19711/
[11] Zákon č. 198/2009 Sb., O rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů: antidiskriminační zákon. Beck-online [online]. Praha, 23. 4. 2008 [cit. 2022-06-28]. Dostupné z: https://www-beck-online-cz.ezproxy.is.cuni.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=onrf6mrqga4v6mjzhawti
[12] Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Beck-online [online]. Praha, 21. 4. 2006 [cit. 2022-06-28]. Dostupné z: https://www-beck-online-cz.ezproxy.is.cuni.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=onrf6mrqga3f6mrwgixhazrrgywtgna
[13] ŠTĚDROŇ, Jakub. Dějiny a přítomnost afirmativních opatření (pozitivní diskriminace) v USA, České republice a dalších vybraných zemích [online]. Praha, 2016 [cit. 2022-06-28]. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/80005/140049674.pdf?sequence=1&isAllowed=y. Dizertační práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Vedoucí práce Doc. PhDr. Zdeněk Uherek, CSc.
[14] DAHLERUP, Drude a Lenita FREIDENVALL. Judging gender quotas: predictions and results. Policy & Politics [online]. 2010, 38(3), 407-425 (19 stran) [cit. 2022-06-28]. ISSN 03055736. Dostupné z: doi:10.1332/030557310X521080